Mille Miglia, 13. dubna 1929
Hrabě Aymo Maggi měl sen uspořádat ve svém rodném městě Brescia největší motoristický závod na světě. Společně s dalšími obyvateli Brescie, hrabětem Francem Mazzottim, Renzem Castegnetem a Giovannim Canestrinim vymysleli přes 1 600 kilometrů dlouhý závod napříč Itálií, začínající a končící v Brescii. Odehrávat se měl na veřejných silnicích, které po dobu závodu nebudou oficiálně uzavřeny. Ambiciózní plán přilákal i italského vůdce Benita Mussoliniho, který v motosportu spatřoval cestu pokroku. A tak se roku 1927 mohl uskutečnit první závod Mille Miglia. Brzy si vybudoval pověst jednoho z nejnáročnějších silničních závodů na světě.
První dva ročníky Mille Miglia byly ohromným úspěchem, obešly se bez nehod a rozšířily tak trend silničních závodů, předznamenaný na začátku století závody přes městečka a vesnice severní a střední Itálie. Nejenže závody přilákaly značný počet závodníků, ale rovněž zpřístupnily podívanou italským občanům, kteří se sešli v počtu tisíců přímo u silnice a hlasitě povzbuzovali své favority. Roku 1929 se počet přihlášených smrskl na skromnějších 72, z velké části proto, že se soutěž kryla s Velkou cenou v Monaku, považovanou za největší událost světa motorismu. S osmi Bugatti soutěžícími v Monte Carlu toho na Mille Miglia moc nezbylo. Neúčastnil se ani nikdo ze zahraničí, horkými favority byl tedy tým Alfa Romeo, obzvlášť pak za přítomnosti triumfální dvojice Guiseppe Campari a Giulio Ramponi. Campari byl postavou vskutku velkolepou. Coby frustrovaný operní pěvec s oblibou zpíval vysoké árie, zatímco křižoval silnici.
Hlavními soupeři Alfy byl tým OM z Brescie s jezdci jako Antonio Brivio či s vycházející hvězdou Taziem Nuvolarim. Nižší třídu měly ovládnout Fiaty 509s, které tvořily více než čtvrtinu celkového počtu vozů. Nejsvéráznější soutěžící byla ovšem herečka Mimi Aylmer, která přijela v červených šatech a kožichu, s šoférem za volantem Lancie Lamba. Každý předpokládal, že závodit bude právě šofér, toho ovšem herečka na poslední chvíli odsunula na místo spolujezdce a sama se chopila volantu. Na všechny čekalo 1 638 kilometrů rozložených do dvou dnů, cesta klesala k jihu až do Říma. Alespoň třetinu tvořily špinavé prašné cesty, další riziko představovalo 67 železničních přejezdů, většina z nich bez jakéhokoliv zabezpečení nebo signalizace.
Překvapivě se do vedení dostalo osamělé Maserati „Baconina“ Borzacchiniho a Ernesta Maseratiho, které se drželo v čele až do Bologni. V témže čase byli dva ze zakladatelů, Maggi a Mazzotti, nuceni odstoupit kvůli potížím s převodovkou. Dalším z nešťastníků byl Nuvolari, jenž havaroval typicky působivým stylem. Čtyři minuty za Maserati jel Campari, stíhaný Achillem Varzim, hrabětem Brilli-Perim a Carlem Pintacudou, všichni v Alfách. Na cestě do Říma nabyl Varzi půlhodinové zpoždění, neboť musel zastavit a uhasit oheň na motoru. Brilli-Peri vypadl také kvůli potížím s motorem. Borzacchini s Maseratim v Římě stále vedli. Na pověstně komplikované cestě na Jadran se jim však rozbila převodovka a odstoupili. Cesta se tedy otevřela týmu Alfa a v momentě, kdy dorazili k jaderskému pobřeží, Campari s Ramponim vedli o více než 20 minut. Zpátky v Bologni, když zbývala pouhá pětina závodu, Campari stále vedl nad OM Guiseppa Morandiho a Archimeda Rosy, kteří se namísto Varziho posunuli na druhou příčku. Ačkoliv Campariho automobil utrpěl v posledním úseku dva defekty, do Brescie dorazil jako vítěz deset minut před Morandim a Rosou, za nimi o dvě minuty později dojel Varzi a Colombo. Vítězný čas Alfy byl 18 hodin 4 minuty a 25 vteřin při průměrné rychlosti 90 km/h. Z celkových 72 závodníků stále mířilo k cíli ještě 42.
Byla mezi nimi i Mimi Aylmer. V cíli se ovšem neobjevila dřív, než si připravila podívanou pro své zbožňující fanoušky. Na předměstí Brescie, kdy jela na 29. místě a zhruba sedm hodin pozadu za vítězem, Mimi na pět minut vystoupila, aby si upravila účes a líčení. Poté, co za pomoci rtěnky dokončila vylepšení svého vzhledu, se konečně cítila na to předstoupit před publikum, a zamířila tedy do cíle. Tam už ji čekalo bouřlivé přivítání. Z vozu vystoupila s okouzlujícím úsměvem, bezchybně upravená a bez jediné známky únavy. Výraz na tváři jejího šoféra však vypovídal o jiném příběhu. Připomínal hromádku neštěstí a později obdržel zvláštní cenu pro nejodvážnějšího účastníka závodu. Bezpochyby si ji zasloužil.
