Fittipaldi se narodil v Sao Paulu do závodnické rodiny, jeho otec Wilson i matka Juzy závodili po 2. světové válce se sériově vyráběnými auty. Mladý Emerson pracoval jako závodní mechanik od svých 14 let a postupně se přes motokáry dostal k autům. Získal brazilský motokárový titul. Později začal závodit s Formulí Vee, kterou postavil jeho bratr Wilson Jr. a dokázal s ní také vyhrát národní mistrovství.
V roce se 1969 vydal do Evropy a rychle svými úspěchy v nižších sériích formulí začal přitahovat pozornost. Všiml si ho i Colin Chapman z Lotusu a zapsal ho do evropského mistrovství Formule 2, ve kterém Emerson skončil třetí.
Frank Williams se snažil Fittipaldiho přetáhnout k sobě do týmu po tom, co na Zandvoortu zahynul Piers Courage, ale nepodařilo se mu to. Chapman Emersonovi umožnil získat první zkušenosti v F1 a mladík dojel ve VC Británie osmý; o dva týdny později si již v Německu za čtvrté místo připsal první body. Pak přišla katastrofa, když první jezdec týmu Jochen Rindt v září zahynul během tréninku v Monze a dvojka John Miles začal ztrácet o F1 zájem. Tak se Fittipaldi ve svých 23 letech stal týmovou jedničkou. Že si s touto rolí dokáže poradit, potvrdil hned o dva týdny později, když ve Watkins Glen vyhrál Velkou cenu USA.
V sezoně 1971 se Emersonovi nedařilo a tým si poprvé od roku 1959 nepřipsal ani jedno vítězství. Další rok byl ale úplně jiný: Fittipaldi dominoval pěti vítězstvími a stal se mistrem světa.
Následující rok se k týmu přidal Ronnie Peterson a oba jezdci soupeřili více mezi sebou, než se zbytkem světa – Fittipaldi získal tři vítězství a Švéd čtyři – a titul jim vyfoukl Jackie Stewart. Velkým překvapením bylo, když o rok později Fittipaldi přesedlal k McLarenu. Zvolil ale dobře a stal se podruhé světovým šampionem. Další rok vládl Niki Lauda s Ferrari 312T, ačkoli Emersonovi se podařilo ukořistit výhry v Argentině a Británii a s Mclarenem M23 si dojel pro celkové druhé místo.
Na vrcholu své kariéry v F1 najednou udivil svět oznámením, že opouští McLaren a přidává se ke svému bratrovi v novém týmu Fittipaldi Automotive. Nebylo to ale ono a ze 103 startů bylo nejlepším výsledkem týmu Emersonovo druhé místo v Brazílii v roce 1978. Po dalších čtyřech podprůměrných sezonách se v poměrně nízkém věku 33 let rozhodl z F1 odejít. Tým přestal v F1 působit na konci sezony 1982.
Další Fittipaldiho kroky vedly do USA, stejně jako mnoha jiných uprchlíků z F1. Nejprve startoval v IMSA, poté se přesunul k CART a tak začala druhá kapitola jeho skvělé kariéry. Nejprve se pomalu zabydloval ve dvou menších týmech, až se uvolnilo místo v Patrick Racing, kde s vozem March 85C-Cosworth získal po více než roce první výhru v závodě Michigan 500. To bylo až do vítězství v Elkhart Lake v říjnu 1986 vše a v příští sezoně zaznamenal ještě dvě výhry v Clevelandu a Torontu.
Po těchto několika prvních nevýrazných sezonách v roce 1989 Fittipaldi z Patrick Racing odešel a přidal se k Penske, kde opět zazářil. Vyhrál celý CART Championship s pěti vítěznými závody – jedním z nich byl Indianapolis 500. Tahle výhra byla speciální, Emerson vedl 158 z 200 kol a stal se prvním vítězem na Brickyardu, který za vítězství obdržel více než milion dolarů.
Mezi roky 1987-1995 nebyl jediný, kdy by si Emerson nepřipsal alespoň jedno vítězství. Během tohoto období vyhrál 21 závodů včetně druhé výhry v Indy 500 v roce 1993.
Sedm měsíců po svých 50. narozeninách stále závodil v Champ Car, když se vážně zranil při nehodě v Michiganu a jeho fenomenální kariéra tak byla u konce. A bylo ještě hůř. Když v září 1997 letěl se svým soukromým letadlem nad svou pomerančovou farmou blízko Sao Paula, stroj měl poruchu, zřítil se z výšky 100 metrů k zemi a Fittipaldi si přivodil vážné zranění zad.
V roce 2003 se Emerson vrátil k Champ cars jako majitel týmu a připomněl se ještě v roce 2005, když usedl za volant v Jižní Africe při závodě Grand Prix Masters. Dojel druhý za Nigelem Mansellem, který mu tak oplatil těsnou porážku při Fittipaldiho druhém vítězství v Indianapolis 500.
