Lordu Heskethovi mezitím došly peníze a přestože tým do té doby fungoval velice dobře bez jakéhokoliv sponzora, nyní si už Hunta nemohli udržet. Na začátku roku 76 je tedy Hunt opustil a připojil se k týmu McLarenu, kde k všeobecnému překvapení celkem dobře zapadnul. „James se na začátku choval výstředně, důležitě se poflakoval kolem ve svém nekonvenčním oblečení, dělal bláznivé věci, dostával své jméno do novin a tak dále“, řekl týmový manažer Alastair Caldwell. „To ale přivádělo pozornost na celý tým a každý rád pracuje pro někoho známého.“ Hunt: ten zlobivý chlapec s chováním klauna, na sebe sice přiváděl pozornost jako vždy, ale zároveň se potýkal s vážností své pozice a profesionalitou týmu McLaren. A pokud se chtěl vyrovnat Laudovi, vážnost a profesionalita byly nezbytně nutné.
Niki Lauda – odhodlaný a velice schopný člověk, střežicí si své soukromí – byl jezdcem, kterého Hunt musel porazit. Lauda byl na konci roku 1975 světovým šampionem, a to v pouhých šestadvaceti letech. Byl o osmnáct měsíců mladší než Hunt a v týmu Ferrari strávil už dva velice produktivní roky. Stárnoucí ´commendatore Enzo Ferrari na Laudu nedělal velký dojem: “Byl známý tím, že se škrábal na nejvíce nevhodných místech, vykašlával hlen a plival, někdy několik minut a se zřejmou oblibou, do gigantického kapesníku”. Ale tým jako takový se po letech ponižování ze strany garážníků dokázal dát znovu dohromady. Byl posílen o soutěživé a ctižádostivé jezdce Laudu a Regazzoniho a zodpovídal se geniálnímu konstruktérovi Mauru Forghierimu. Forghieri v roce 1970 navrhl úžasný vůz 312B, se kterým Ferrari vyhrálo pohár konstruktérů. A s Laudovou pomocí v roce 1975 vyrobil ještě lepší a výkonnější vůz 312T.
