Jody Scheckter byl stejně starý a stejně houževnatý jako Gilles Villeneuve. Dokázal se však oproti Gillesovi na věci soustředit a dívat z širšího úhlu pohledu. O svém kolegovi tenkrát řekl: „Gilles chtěl vyhrávat jednotlivá kola. Ve skutečnosti nechtěl vyhrávat závody, nechtěl vyhrát titul světového šampióna. Byl to velice inteligentní člověk, ale podle mého názoru chtěl od závodění nesprávné věci.“
Možná nesprávné věci, ale byla to skutečná podívaná! Příkladem je Zaandvoort v srpnu roku 1979. Zde proslul tím, že se po defektu levé zadní pneumatiky dokázal vrátit zpátky na trať a na třech kolech objel velmi svižně celé kolo zpátky do pit-stopu, kde ječel na mechaniky: „Nasaďte tam to zasrané kolo! Pusťte mě zpátky na trať!“ Jestliže nebyl podvozek vozu poškozený když Villeneuve opustil trať po defektu, tak rozhodně nebyl v pořádku, když se vrátil zpět do pitstopu. A stejně jako Alan Jones si všichni mysleli: „To je prostě ten starý dobrý Gilles.“
Gilles by známý i tím, že měl velké pochopení pro mechaniku a talent pro testování. Ale byl také typ jezdce, který prostě a jednoduše ignoroval jiskry létající z motoru, prasklé třesoucí se kolo a zničený podvozek. Bylo to jako by zapomněl, že auto je auto, a místo toho se pro něj stalo něčím s nesrovnatelně nižším technickým standardem – balící krabicí nebo cihlou. Nebylo to racionální chování. A to bylo přesně to, co dav miloval. Kdo by se koneckonců chtěl dívat na opatrné ochraňování vozu s vidinou svědomitého shromažďování bodů s cílem vypočítavě vyhrát titul, když místo toho mohl sledovat někoho, kdo jezdil jako šílenec a postaral se o velmi dobrou zábavu!
V tomto duchu se Villeneuveova sezóna 1979 stala sérií oslnivých a v konečném důsledku bezvýznamných jedinečných okamžiků. Na francouzské Grand Prix v Dijonu předvedli Villeneuve a René Arnoux v Renaultu senzační souboj, tělo na tělo. V závěrečné fázi závodu bojovali o druhé místo jako šílenci a předváděli všechno to, co bylo podstatou automobilových závodů. Villeneuve nakonec vybojoval druhé místo. Arnoux sportovně prohlásil: „Gilles zajel fantastický závod. Velmi jsem si to užil!“ Villeneuve odpověděl: „Nenabourali jsme, je to v pořádku. Nesmírně jsem se u toho bavil!“ Oba byli následně za tento souboj pokáráni bezpečnostní komisí jezdců, což byl pro Villeneuva pouhý šum v pozadí.
Další obdobný kousek Villeneuve předvedl na americké Grand Prix ve Watkins Glen, kde za silného deště, který panoval nejdříve v prvním tréninku a pak i během téměř celého samotného závodu, prokázal svůj nedostatek pudu sebezáchovy. Byl to právě mokrý trénink, který uvedl ocelového muže, Denise Jenkinsona, do stavu téměř rozněžnělého obdivu: „Ach, byl tak fantastický! On byl prostě neuvěřitelný“. Maličký Villeneuve musel být odnesen přes všechny louže a připoután do svého vozu velikým mechanikem. Pak jako téměř jediný vyrazil na trať v obrovských proudech vody a zajel o jedenáct sekund rychlejší čas než Scheckter za volantem druhého Ferrari. Trénink v takových podmínkách byl samozřejmě zbytečný, ale byla to naprosto zdrcující ukázka řidičského umu a odvahy za hranicí šílenství. Villeneuve místy dosahoval rychlostí přes 250 km za hodinu na trati, která byla téměř úplně pod vodou. Jack Laffite řekl: „Proč se tím zatěžujeme? On je prostě jiný než my všichni ostatní. Má svou vlastní úroveň.“
Druhý den se počasí zlepšilo a Alan Jones ve Williamsu si dojel pro první místo v kvalifikaci. V závodě se na Villeneuva ale znovu usmáli závodní bohové a začalo opět pršet. Jones přišel o kolo a závod nedojel. Villeneuve si dojel pro první místo téměř s minutovým náskokem na Arnouxe. V prostoru jedné sezóny zapsal Villeneuve své jméno mezi ostatní řidiče jako někdo s nadměrným talentem, nekonečným elánem a absolutní férovostí v žáru konkurence. V očích diváků byl představením ve svém vlastním stylu, jezdec, který byl důvodem, proč zaplatit vysokou cenu vstupného. Byl tak oblíbený, že když se projížděl ulicemi na sedadle spolujezdce, ve voze nového světového šampióna Jody Schectera, dostávalo se mu výrazně větší pozornosti italských kolemjdoucích než samotnému Scheckterovi. Fanoušci se shromáždili u Gillesova okénka a křičeli: „Hey, Villanova!“, zatímco Schecktera (který právě tankoval benzín) zcela ignorovali. Jeho sláva byla fenomenální a bezprostřední.
V roce 1979 získal Villeneuve tři vítězství, jednu výhru v kvalifikaci, čtyřikrát zajel nejrychlejší kolo a celkově se v šampionátu řidičů umístil druhý, pouhé čtyři body za svým týmovým kolegou. Ferrari získalo pohár konstruktérů s vozem, který byl jejich prvním pokusem o auto s ground efektem. Villeneuveův vztah k týmu byl hluboký, vděčný a srdečný. Aby prokázal svou oddanost vyšším silám Scuderie, účastnil se dokonce několika rallye závodů za Lancii, další součást koncernu Fiat. Ke Commendatoremu cítil vřelou srdečnost. Poněkud líbezně prozradil že: „Ferrari byl sice pověstný jako protřelý člověk, který využíval své muže. Byl skoro něco jako kmotr. Přesto je to však laskavý člověk a občas sám sebe, podle mého názoru, vidí jako otce svých řidičů.“ A tak všechno nasvědčovalo harmonické a úspěšné společné budoucnosti. Ale..