Před tím, než se stal tým Williams tak úspěšným, strávil desetiletí snahou uspět, což zpočátku nešlo příliš dobře. Když se vrátíme na konec šedesátých let, Frank Williams se protloukal v improvizovaném Brabhamu s Piersem Couragem. Byly to ztřeštěné časy. Courage, mladý muž s láskou pro sport a stejně intenzivním přátelstvím s Williamsem, jaké pojilo Chapmana a Clarka, byl přívětivý a elegantní a po svém druhém místě v Monaku a Watkins Glenu i příslibem úspěchu. Ale v roce 1970, na holandské Grand Prix, zemřel Piers příšernou smrtí. Williams o něm řekl, že byl absolutně rozkošný a po jeho smrti, stejně tak jako Chapman po smrti Clarka, už nikdy nebyl takový, jaký býval. Do srdce mu vstoupil ten nejhlubší žal.
Ovšem na rozdíl od Chapmana měl velké štěstí, že nebyl návrhářský génius, ale skvělý organizátor, zprostředkovatel, stratég s ojedinělým talentem, nevyčerpatelnou energií a nyní i nemilosrdným citovým odstupem. Překonal roky hledání cesty k úspěchu, které jak se zdá postihlo každý tým (patrně kromě Ferrari a McLarenu) v určitém bodě jeho vývoje, aby se na konci sedmdesátých let se ocitl ve vedení čerstvě přestavěného týmu Williams Formule 1 a chystal se změnit podobu Grand Prix závodů jednou provždy. A to od chvíle, kdy spolu s Alanem Jonesem docílili toho, aby jejich Williams-Ford FW07, navržený Patrickem Headem, fungoval jak měl.
Jones prohlásil, že Williams byl pro něj tím pravým mužem. „Frank je ten nejlepší chlápek, pro kterého jsem kdy jezdil,“ řekl o něm. „Mezi námi byla absolutní důvěra… v případě pochybností mi vždy dal za pravdu, a to proto, že to byl můj zadek, který seděl v autě.“ Williams ho na oplátku absolutně respektoval pro jeho agresivitu, odhodlání, jeho dovednosti při testování a v oblasti vývoje a skutečnosti, že byl naprosto samostatně sebe motivující a nepotřeboval téměř žádné povzbuzení ze strany svého týmového manažera. „Nesmírně jsme jeden druhého respektovali“, tvrdil Jones a pak nečekaně dodal, „ a výborně jsme se u toho bavili.“ Ostatní na něj měli stejný názor. Je jedno, jestli to byl bývalý konstruktér jako třeba Bernie Jones, který prohlásil: „Je úžasné pro něj pracovat.“ Nebo Viv Orriss, který pracoval pro Britské Aerolinie a setkával se s Williamsem po celý čas pouze jen jako s pasažérem. Na jeho konto řekl: „Všichni ho zbožňovali. Byl to jeho úsměv, který vás obměkčil, bylo to zničující.“ I jako mladý – a před svojí nehodou v roce 1986 – vypadal Frank docela jako po úraze, jako jezuitský ničema s více než náznakem smrti ve tváři. Takže když na svém obličeji dokázal vytvořit úsměv, musel být zářivější než samo denní světlo.
Úsměv či ne, bylo také mnohem příjemnější pracovat pro něj než pro Bernieho Ecclestoneho v Brabhamu. „Možná, že jsem přešel do Williamsu, protože jsem chtěl posrat Bernieho“, řekl hubatý Nelson Piquet na konci roku 1985, pro něj typicky otevřeně a obscénně. „Protože je to takový chytrák, posledních sedm let mě podělával on v různých obchodech různými způsoby. Teď chci, aby lidé viděli, že není tak chytrý, jak vypadá. Nechal mě odejít, ha ha. Takže teď je v prdeli se sponzory, v prdeli s Pirelli a v prdeli se všemi ostatními, protože nemá dobré řidiče, které by posadil za volant svých vozů.“ A pro Piqueta to zafungovalo dobře. V roce 1987 získal svůj v pořadí třetí a poslední titul mistra světa ve voze Williams FW11B.
