A co se týče aut, nenáviděl vozy s ground efektem. Protestoval, že konečným výsledkem tak ďábelské technologie byla absolutně hrůzostrašná rychlost v zatáčkách, která neodpovídala bezpečnostní úrovni tratě. Přišpendlilo to auto k povrchu trati a dostali jste se tak do situace, kde byly řidičské dovednosti prakticky irelevantní. Když byly v roce 1983 zakázány boční prahy a přítlakový efekt se tak zmírnil, byl Prost mnohem spokojenější. „Radost z řízení je tu zpátky“, opěvoval novou změnu. „Pro mě jsou vozy náročnější na řízení, protože vyžadují více soustředění. Jsou více… zábavné. Nyní je to lepší, protože na čem opravdu záleží, jsou dovednosti řidiče.“
Ovšem v roce 1980, když jezdil Prost svou první sezónu ve Formuli 1 za McLaren, byl ground efekt posledním výkřikem módy a on se s tím musel vyrovnat. Také se musel smířit s faktem, že se McLaren zrovna dostával z tristní série porážek. Alain Prost dostal vůz, který byl startovacím můstkem na cestě k celkovému dotažení série MP4.Téměř ho zrušil. Potom z bouračky vinil vůz a současně i tým, který dával vinu za nehodu jemu. A tak předčasně ukončil svůj kontrakt s McLarenem a utekl k Renaultu, do země zaslíbené. Jeho nováčkovský rok nebyl zvláště působivý. V šampionátu řidičů se umístil šestnáctý, za Johnem Watsonem, Jacquem Lafittem, Eliem de Angelisem a za celou řadou dalších průměrných soupeřů.
Ale zatímco si to na předních příčkách rozdávali Jones a Piquet, Prost na sobě pracoval a promýšlel si cestu na vyšší úroveň. A pro dalších několik let to byli převážně Piquet, Prost, Lauda a Senna, kteří se prali o titul – komplikované a nevyzpytatelné charaktery, podléhající silné motivaci a vnitřním konfliktům. Když se na to podíváme z této stránky, byl Jones v mnoha ohledech poslední z přímočarých a tvrdých chlapů. Nigel Mansell dělal, co mohl, aby udržel při životě tenhle typ řidiče, ale opravdové hvězdy byly mnohem složitější a mnohem spletitější osobnosti. Což bylo báječné, pokud jste se snažili prodat motoristický svět Formule 1 celému světu. V dávné minulosti, dávno před tím než se objevili Piquet a Prost, byly závody Grand Prix zastrčeny na okraji sportovních stránek. Byl o ně minoritní zájmem, tedy kromě okamžiků, jako když se Mike Hawthorn stal mistrem světa nebo když měl Stirling Moss nehodu. Nyní však byly týmy a jezdci tak velcí, tak prominentní, tak mezinárodní, že si jejich mediální důležitost žádala stále nové příběhy, osobnosti a střety. Sportovci byli nyní sportovními osobnostmi a mediálními hvězdami. A čim rozmanitější a komplikovanější byli, tím lépe. Prodávalo to noviny. Duch sportu se tak trochu začal dostávat do pozadí…