Na druhou stranu nadmíra závodů Formule 1 může být až neskutečně fádní a nudná. Za starých časů byla potřeba spousta až svaté oddanosti, abyste se v kůži diváka postavili někam do poloviny trati, řekněme třeba Nürburgringu, a přidali se k celoodpolednímu pozorování burácejícího vozu, který příležitostně projel kolem, osaměle a honosně, než pak zmizel v kopcích, kde se mohlo odehrávat něco mnohem zajímavějšího. V Monaku naopak všechno bylo a je mnohem více zhuštěné a mělo a má to tendenci nutit řidiče, aby se v úzkých uličkách drželi jeden druhého za zadkem vozu, jako na autodráze s velmi malou šancí pro předjetí. Silverstone byl něco mezi těmito dvěma okruhy. Měl své momenty, ale příliš často je znám jako místo kde, jakmile se rozdělí balík aut, předjíždění se stane velmi vzdálenou možností a nudné minuty můžou plynout bez jakékoliv akce, která by stála za povšimnutí. Dokonce i Monza trpí dlouhými úseky, ale taková už prostě Formule 1 je. A když ji jako divák a fanoušek milujute, žádný úsek pro vás není nudou.
Americká záliba v oválných tratích a okruhových stadionech s primitivními, ale relativně vyrovnanými stroji, se může zdát trochu hloupá a generovaná v porovnání s nekonečnými složitostmi na scéně Formule 1. Ale na druhou stranu máte alespoň šanci sledovat většinu dění, vidět spoustu soubojů „kolo na kolo“, zachytit mnoho předjíždění a sledovat některé inteligentní práce v pit stopech. A možná uvidíte i nějakou bouračku.
Není překvapením, že mnoho nových Grand Prix okruhů jako Malaysia, Shanghai, Bahrain, stejně jako přestavěný Hockenheim disponují velkými stadióny, zatímco staromódní, improvizované tratě jako Silverstone ztrácejí svůj vliv. Stadiónové okruhy jsou teoreticky dobré pro závodění, prakticky dobré pro televizi, sázkaři je také mají víceméně rádi a navíc jsou v americkém stylu. Ale i kdyby Formule 1 dokázala převzít něco z amerického vzoru pro svůj měnící se přístup k designu tratí a davové zábavě, stejně by to nejspíš nebylo dostačující k tomu, aby to přitáhlo většinu Američanů zpátky do hry. A proto když Mario Andrettiho roku 1982 odcházel z F1 do důchodu, vzal si s sebou hvězdy a pruhy americké vlajky, slávu na stupních vítězů a především všeobecný zájem diváků a možná i závodníků o F1. Je to americká díra, která stále ještě čeká na skutečné vyplnění.
Tým Haas, který si vedl překvapivě dobře ve své první sezóně ve Formuli 1, spolu s moderním okruhem v Austinu, se o to pokoušejí, ale jejich boj o pozornost amerických medií a diváků rozhodně nebude jednoduchý.
