Několik prvních pokusů, ke konci padesátých let dvacátého století, proběhlo na trati v Sebringu na Floridě a Riverside v Kalifornii. Žádná z akcí ale nezajistila dostatečně velký zájem diváků a tudíž ani příjem. Konání Grand Prix se tedy přesunulo do Watkins Glen, který pořádal první americkou Velkou cenu v roce 1961. A jako místo konání americké Grand Prix byl okruh a závod po dlouhou dobu bodován jako nejlépe organizovaná Grand Prix sezóny (toto hodnocení dostal od GPDA). Velmi pravděpodobně to byl výraz vděčného uznání za obrovské množství peněz pro vítěze, jež Američané nabízeli. Konec konců to byly peníze za start, které na území Evropy v polovině šedesátých let držely mnoho týmů v soutěži – kolem 25 000 liber za závod se dělilo mezi zhruba deset týmů. A to byl balík. A pak přijely do Watkins Glen, kde byl v roce 1966, kromě peněžní odměny za start, nabízen jedinečný gigantický balík peněz – celkem přes 100 000 amerických dolarů, 20 000 dolarů bylo pro vítěze závodu, a pak se odměna postupně snižovala až na 3 000 dolarů pro kohokoliv, kdo skončil dvacátý. Vypadalo to, že nemůžete prohrát. Peněžní odměna pro vítěze, částka 20 000 amerických dolarů, byla vyšší než cena za první místo u všech ostatních Grand Prix dohromady. „100 000 dolarů bylo v té době magické číslo“, přiznal Cameron Argetsinger, organizátor závodu.
Mělo to být perfektní, ale nebylo. Šťastný stav netrval dlouho. Šedesátá léta byla skvělá, začátek sedmdesátých byl dobrý, ale na konci sedmdesátých let se Glen začal pomalu měnit z dojné krávy překypující zábavou na mírně nevkusný zaostalý přežitek. Začal se pomalu ukazovat chronický nedostatek snahy někde v celém systému. Trať nebyla průběžně udržována, což mělo za výsledek příliš hrbolatý povrch pro novou generaci vozů s ground efektem a zázemí pro týmy a novináře bylo stále více stísněné a chatrné. Glen neoplýval ani dostatkem vhodných hotelů a ubytování v blízkosti okruhu. A mezi mladými, pivem podnapilými svalovci, kteří rádi chodili na automobilové závody, se podle všeho rozmáhalo chuligánství. Dolů, směrem do vnitrozemí Glenu, se nacházelo území se špatně vysušenou půdou, která se po dešti změnila v bažinu, a tato oblast byla doopravdy známá pod jménem „Bažina“. Bylo to právě toto místo, kam opilí závodní fandové pravidelně unášeli vozidla a zapalovali je. Rekord krádeží a následného podpalování, který padl v roce 1973, byl ve skutečnosti dvanáct vozů (včetně třech autobusů). FIA se v podstatě snažila o naprosté zrušení Watkins Glenu jako místa pro konání Grand Prix na konci roku 1979. Pouze díky odročení případu na poslední chvíli (bylo to díky naléhání a snaze Maria Andrettiho a deseti tisícům Američanů, kteří podepsali petici) se zde v roce 1980 vůbec ještě konala Grand Prix.
Ovšem FIA to nevzdala, a tak v roce 1980 viděl okruh ve Watkins Glen závody Grand Prix naposled. Poté se stal závod extrémně kočovným, přesunoval se kolem ze státu New York do Long Beach v Kalifornii, kde dříve býval provozován současně se závodem ve Watkins Glen po dobu pěti let a byl znám pod jménem Velká Cena Spojených států amerických na Západě. Pak se změnil na Las Vegas Grand Prix, která se konala na parkovišti Ceasarského paláce, kde se jezdilo obráceně proti směru hodinových ručiček a každá zatáčka měla úhel 90 stupňů. Závod ale přitahoval depresivně malý dav diváků. Další přesun byl do Dallasu a do Phoenixu v Arizoně, kde se v roce 1989 objevilo opět velmi málo diváků, a týmy Formule 1 kvůli tomu opustily ono místo se znechucením a nikdy už se nechtěly vracet. Následně se závody přenesly do Indianapolis, kde byla vytyčena trasa Formule 1 zčásti v prostoru slavné nakloněné dráhy a z části uvnitř tohoto uctívaného oválu.
Toto nejnovější uspořádání odstartovalo v roce 2000 skvělým začátkem. Návštěvnost byla veliká, na závod se přišlo podívat 220 000 diváků. Všichni chtěli vidět Michaela Schumachera, jak porazí Miku Hakkinena. Pak ovšem zájem opět slábnul, zejména poté, co byli Schumacher a Rubens Barichello nuceni si v roce 2002 vyměnit pozice a také poté, co v roce 2005 Michelin pokazil složení pneumatik, což zanechalo pouze šest vozů schopných účastnit se pravého, moderního závodního fiaska.
Teprve nový okruh v Austinu v Texasu navrátil Formuli 1 v USA jakousi důstojnost a přilákal novou generaci diváků a peněz.
