Ovšem Jackie Stewart přemýšlel jako vždy o krok napřed. Nechal si narůst vlasy. V roce 1969 už mu sahaly až po límec. V roce 1971, kdy získal svůj druhý titul mistra světa, vyhrál sedm z jedenácti závodů a připsal si titul s náskokem celých dvacet devět bodů na Ronnieho Petersona z týmu March, už mu vlasy přerostly úroveň límce a měl je skoro na ramena. Čas od času, ve chvílích osobního volna, nosil otřesný klobouk nebo bekovku a vypadal jako věčný flákač, vlastně jako Colin Chapman. Dokonce i styl čepice se stal známý jako „klobouk Jackieho Stewarta“, z nějž pravidelně čouhalo hnízdo rozcuchaných vlasů. To dál zkombinoval s výraznými barvami a směšně velikými slunečními brýlemi. Celkový efekt byl doslova elektrizující, a to zejména když byl pohromadě se svou fantastickou manželkou Helen. Sedmdesátky jak vyšité.
Okamžitě propukla módní bitva mezi ním, Emersonem Fittipaldim, Ronniem Petersonem a neskutečně dobře vypadajícím stájovým kolegou Stewarta – Francois Cevertem o to, kdo si nechá narůst nejvíce nekontrolovatelný účes a nejhustší kotlety. Téměř přes noc začali jezdci Formule 1 vypadat jako fotbalisti první divize nebo fanoušci kapely Moody Blues. Když se k tomu všemu ještě přidala důležitost sexy vzhledu jejich manželek, přítelkyň a vzdálené burácení osobitých dívek a ženských manipulátorek, bylo více než jasné, že móda na okruhu bude odteď udávat styl. Podle Fittipaldiho to bylo v nejlepším pořádku. Stejně jako spousty dalších řidičů na vrcholu, i on dostával moudré rady od Stewarta, který byl jeho vzorem. „Výborně se o mě staral“, řekl na Stewartovo konto Fittipaldi. „Naučil mě, jak si počínat co se týče reklamních smluv, smluv se sponzory a vztahů s fanoušky. Byl to opravdový kamarád.“
