Stačí, když se podíváme na startovní pole v roce 1971. Uvidíme širokou nabídku barevných schémat jednotlivých týmů. Například BRM bylo v té době sponzorováno kosmetickou firmou značky Yardley (která se zoufale snažila změnit svou image). Jejich pohledný sportovní vůz P153 byl tedy změněn do schématu barev obsahujícího čistě bílou, zlatou, černou a kaštanovou. Všechny ty roky chrabré a odhodlané britské závodní zelené byly přes jedinou noc ty tam, výměnou za Yardlyho peníze. Velmi zajímavý March-Ford 711 měl nejen výstřední přední spoiler ve tvaru podnosu pro čajový servis, ale měl také smrtelně bledou červenou barvu, protože byl sponzorován firmou STP. STP byla společnost obchodující s palivem a olejovými aditivy, která byla na amerických motoristických závodech všudypřítomná od padesátých let dvacátého století. Tým Lotus stále oblékal barvy, kterými připomínal obrovskou krabičku od cigaret, tedy Gold Leaf. Hlavním sponzorem Tyrrellu byla ropná společnost ELF. Jejich jméno bylo nalepené po celém Stewartově voze. Nováčci Surteesové (tým byl založen roku 1964) byli podporováni společností Brook Bond Oxo. Jedině stáje Brabham, Ferrari a McLaren oblékali v podstatě stále stejné barvy jako v minulosti. Ferrari mimoto hodně spolupracovalo s firmou Heuer vyrábějící hodinky a McLaren se pro rok 1972 chystal přebrat stáji BRM Yardleyho. Relativní nevinnost v podobě vozů závodících výhradně v národních nebo stájových barvách o pouhé čtyři roky zpátky byla ta tam.
Následně se pak automobilové závody jako takové začaly stávat velkým avšak nesouvislým byznysem. Návštěvnost se tehdy počítala v řádu přibližně jeden a půl milionu lidí ročně, kteří prošli turnikety na motoristických závodech a třináct milionů lidí, kteří sledovali závody v televizi. A tak jak tento sport rostl, se vozy, které byly na špici, stávaly složitější. Zároveň také rostly nároky na počet personálu, který měl vozy vyrábět a zajišťovat jejich servis. To vše mělo vliv na zvýšení nákladů spojených s účastí ve Formuli 1. Na začátku sedmdesátých let už bylo třeba kolem 140.000 liber ročně na provoz týmu F1 se dvěma vozy. Z toho nejméně 70.000 liber šlo na vozy, náhradní díly a motory Ford Cosworth. Částka za transport činila ročně dalších až 20.000 liber. Takový poměr výdajů pak tvořily i finance na opravu motorů. Řidiči mohli počítat s ročním příjmem přibližně 15.000 liber plus dalšími odměnami za samotné závodění, zejména za startovné a odměny za vítězství. V případě Jackieho Stewarta dělala konečná částka díky jeho mazaným obchodům, kontaktům a faktu, že vyhrával spousty závodů, něco kolem 100.000 liber. Stewart ale, jak se sám rád označoval, byl výjimečný.
Buď jak buď, všichni potřebovali peníze, spousty peněz, a nikomu příliš nezáleželo na tom, odkud ty peníze pocházely. Ruku v ruce šlo vše s tím, že pokud jste byli na špici v obchodování a chtěli jste svoje jméno pořádně zviditelnit, vůz Formule 1 byl stále více atraktivní, mezinárodně mobilní a velice elegantní způsob reklamy. Zrodil se nový typ spolupráce, o krok blíží k dnešnímu modernímu reklamnímu světu. Jackie Stewart nejenže pomáhal zvyšovat výdělky průměrných jezdců Grand Prix, ale byl to také on, kdo učinil rozhodující kroky v přetváření celkové image motorsportu.
