Rindt si dal na čas se svou první výhrou v závodech Grand Prix. Pachtil se většinu sezóny 1969, aniž by se vůbec dostal na stupně vítězů. Denis Jenkinson, v té době nestor motoristických zpravodajů, Rindta neměl vůbec v oblibě. Prohlásil, že až se Rindtovi podaří vyhrát Grand Prix, tak si on oholí své vousy, které byly něco jako jeho poznávací znamení. A byl si jistý, že ten den nikdy nepřijde. Ale přišel. V říjnu roku 1969 zvítězil Rindt ve Watkins Glen. Řídil Lotus 49B a druhému Pieru Couragemu v Brabhamu ujel o čtyřicet šest vteřin. „Upřímně jsem doufal, že Jochen uspěje“, řekl Jackie Stewart krátce poté. „Příliš jsem tomu nevěřil, ale doufal jsem, že se mu to podaří.“ A Jenkinson musel shodit své vousy.
Chapman následně postavil Lotus 72. Neměly sice Cooperovo nové paradigma – motor přesunut do zadní části vozu, ale měl k tomu blízko. Chapman a jeho konstruktér Maurice Phillippe odstranili chladič z předku vozu a přesunuli jej do bočních kapslí, což jim umožnilo přesunout více váhy na zadní nápravu. Zároveň vytvarovali vůz tak, že vypadal jako kus sýra (nápad převzatý ze slibného, ale zakázaného vozu Indy car 4WD s plynovou turbínou), čímž se jim podařilo výrazně snížit odpor vzduchu. Dále přidali odpružení torzními tyčemi, přední brzdy přemístili z vnějšku ramen dovnitř, zlepšili geometrii a přidali ohromně praktický trojdílný zadní nárazník. Vůz měl tvar a křivky budoucnosti a Rindt ho měl k dispozici pro závod španělské Grand Prix v roce 1970.
Začátky nebyly jednoduché. Moderní náprava se řidičům nezamlouvala. Křehkost a velmi malá hmotnost vozu dováděla Rindta do stavu mírného šílenství. „S tímhle autem nemůžu vyjet“, řekl svému mechanikovi Herbiemu Blashovi, „určitě se rozbije“. Blash ale následně dodal: „Rindt se prostě musel posadit za volant, protože věděl, že je ten vůz ohromně rychlý.“ V Jamaře předvedl Rindt typickou vznětlivost, což Chapmana opět naštvalo. V tréninku roztočil vůz poté, co praskla jedna z brzdových hřídelí, vrátil se zpátky do depa a hlasitě vykřikoval, že se do toho proklatého auta již znovu neposadí. O několik týdnů později, v Zandvoortu, se brzdová hřídel rozpadla, když projížděl v plné rychlosti kolem pit stopů. Roztříštila se na kousky a ty lítaly všude kolem, po celé trati a pit lane. Bylo to krupobití rozdrcených dílů. Jeden úlomek dokonce zasáhl šéfa týmu McLarenu Teddyho Mayera. Chapman zůstal bez jediného škrábnutí. Rindt tomu nemohl uvěřit. „To auto se rozložilo Chapmanovi přímo před očima, jeho kusy byly všude a ani jediný z nich ho nezasáhl.“, dodal nasupeně. Chapman přesto se stoickým klidem skousl rty a zaměřil se přesvědčování a udobřování své řidičské hvězdy, aby k jeho spokojenosti dál jezdil v tom brilantním stroji. Což nakonec mělo požadovaný efekt. Jak Graham Hill popsal: „Colin položil Rindtovi paži kolem ramen a odvedl si ho stranou, aby si mohli přátelsky popovídat… A Jochen se postupem času stejně vrátil za volant.“
Když jednou posedávali staří kamarádi, Rindt a Stewart, před garáží Lotusu a hlasitě se smáli nějakému soukromému vtipu. Chapman se objevil v pozadí a upřeně zíral na svého pilota číslo jedna, krutým pohledem a s nezaměnitelným podezřením. To byl obrázek, který vypovídal o všem. Nicméně, i přes to všechno, dosáhli Chapman a Rindt za krátkou dobu čtyř vítězství – v Zaandvoortu, na francouzské Grand Prix v Charade, v Brands Hatch a na Hockenheimu. Při posledním z nich Rindt změknul a řekl Chapmanovi: „I opice by dokázala vyhrát v tomhle autě, díky”.
