Ono je ale riskování a riskování. Bourat byl ještě bylo pořádku, ale zemřít děsivou smrtí (jako Lewis-Evans nebo Orjan Atteberg, který byl rozdrcený svým vlastním vozem při závodě v Eläintarhanajotu), už ne. Staré tratě musely být zrušeny. Za krátkou dobu zůstalo Monako jediným městským okruhem, který se zachoval, a to jen kvůli svému nevýslovnému kouzlu a historickému významu.
Ne že by to nutně znamenalo že ostatní, větší okruhy by byly o mnoho bezpečnější a méně nevypočitatelné. Hrůzy Nürburgringu byly známé již před válkou. A stejně tak tomu bylo u okruhu Spa-Francorchamps, čtrnácti kilometrového mladšího příbuzného Nürburgringu, jenž se nacházel na belgické straně hranic, ne příliš daleko od slavného německého závodiště. Sdílel také mnoho jeho charakteristik, a to velice rychlé úseky, nepředvídatelně špatné počasí, kopcovitý profil a stále přetrvávající pocit nebezpečí. Mnoho řidičů ho milovalo, protože představoval neuvěřitelnou výzvu. Jiní byli vděční za to, když dojeli do cíle živí. Už jen samotná zatáčka Masta Kink byla dostatečně děsivá a pro řidiče hotová noční můra. Byla to zlomyslná zákruta na dlouhém rovném úseku mezi Malmédy a Stavelotem, do které se najíždělo v plné rychlosti (až 290 km/h). Nejdříve vás donutila k rychlému zabočení doprava, pak doleva a poté jste opět mohli jet rovně, resp. jste mohli doufat, že pojedete rovně, do nájezdu do ostré zatáčky Stavelot. Podél tratě bylo tolik tvrdých objektů, kolik jste si jen uměli představit a zábrany proti nárazu byly téměř nulové. Rozhodčí a členové bezpečnostního týmu nebyli vyškolení a byli rozmístění v podivných vzdálenostech. Ani počasí nebylo dobrým přítelem. Vždy byla velká šance, že se někdy v průběhu závodu spustí prudký liják.
Zandvoort poblíž Haarlemu v Holandsku byl evidentně mnohem méně děsivý. Domácí okruh holandské Grand Prix byl ale maličko výstřední a postavený mezi dunami na silnicích, které tu dříve vybudoval německý Wehrmacht. Okruh byl velice blízko moře, od kterého jej oddělovala pouze dlouhá a rovná písečná duna. Písek byl tedy často zavát větrem i přímo na trať, kde ničil pneumatiky a ucpával sání motoru.
Zajímavým a nekonvenčním byl i Watkins Glen, starý závodní okruh v severní části státu New Yorku. Měl zvlněný povrch a některé zatáčky byly pouze pro opravdové muže. Startovné a hlavní cena pro vítěze byly takové částky, vedle kterých peníze z evropských závodů vypadaly jako pouhé spropitné. Podzimní barvy tam vždy rozzářily krajinu a všechny závody startoval a ukončoval muž jménem Tex Hopkins, který přežvykoval komediální doutník a na sobě měl levandulový oblek.
Dalším okruhem pak byly Rémy, jeden ze dvou okruhů francouzské Grand Prix. Okruh v Rémách byl jako Le Mans pro chudé (a také podobně zastaralý). Avšak byly na něm fantasticky dlouhé rovinky, kde se dalo využít závětří ostatních vozů. Závodníky nic neoddělovalo od otevřených polí po obou stranách tratě a pohled do krajiny snad možná rušily jen zásobárny benzínu a dychtiví fotografové.
