Když se vrátíme zpět do padesátých let dvacátého století a podíváme se na jakýkoliv seznam míst konání závodů Formule 1, na žádném z nich nebudou chybět tratě jako Oscar Gálvez v Buenos Aires, Bremgarten poblíž Bernu, Pedralbes blízko Barcelony, Pescara na východním pobřeží Itálie, Boavista poblíž Porta a Ain Diab v Casablance. A toto jsou Grand Prix okruhy. Další neoficiální závody Formule 1 se konaly na všech možných nepředvídatelných místech jako například Syracuse, Dundrod, Pau, Bari, Gavea, Albi, Aix-les-Bains, Crystal Palace, Eläintarhanajot.
Například Syracuse, v jihovýchodním rohu Itálie, byl asi 5 kilometrů dlouhý městský okruh, který svým tvarem připomínal kus sýra. Trasa se proplétala městem, které kdysi bývalo osadou velkého Řecka, s katedrálou datovanou do sedmého století a které Cicero pojmenoval největším a nekrásnějším z řeckých měst. Tento okruh byl ve skutečnosti pravým opakem Silverstonu. Tony Brooks si zde v roce 1955 zapsal maličkou část do historie své kariéry. V onom roce zde zvítězil v závodě, který nebyl součástí šampionátu, ve voze Conaught. Diváci měli tento okruh rádi, protože stáli přímo u tratí. I řidiči jej měli také vcelku v oblibě, hlavně kvůli tomu, že to byl městský okruh, kde nebyl žádný prostor pro chyby. Brooks o tomto závodě řekl: „V Syracuse nemáte žádnou možnost využít travnatý prostor jako na letištních okruzích v Anglii a zase se vrátit na dráhu. Místo trávníku a otevřených ploch jsou zde věci, které vám zničí auto: betonové zdi, stromy, telegrafní stožáry, malebné domy a nechutně moc hrbolů. Je to trať, která chyby trestá.“
To, co platilo pro Syracuse, platilo i pro ostatní okruhy. Trať na starém silničním okruhu v Albi na jihu Francie vedla velikou rychlostí a neúprosně přes cihelnu a kamenictví ve vesnici St Antoine. Pokračovala serpentinami v St Juery a dál přes železniční přejezd. Při cestě dolů směrem na Mointplaisir Corner byl zlomyslný hrbol, který vyhazoval vozy do vzduchu.
Pau v Pyrenejích byl (a stále je) městský okruh v monackém stylu. Najdete na něm spoustu rozkošných staveb a absolutně žádný prostor kam uhnout, pokud uděláte chybu. Gavea v Riu de Janeiru byla známá jako „Ďáblova houpačka“ nebo také „Ďáblova trampolína“. Tuto čertovskou přezdívku si vysloužila díky nepopsatelně ostrým zatáčkám. Pět z nich bylo rozprostřeno na ploše pouhých 800 m.
Dalším z městských okruhů byl Ain Diab v západní Casablance. A právě na něm byl velmi rychlý a extrémně nebezpečný úsek vedoucí podél pobřeží, Navíc celý okruh byl jak rychlý, tak také dosti stísněný. V roce 1958 tu Stuart Lewis-Evans při nehodě uhořel a od té doby se zde již nikdy závod Formule 1 nejel.
Okruh Bremgarten byl lemovaný stromy, jeho povrch byl nepředvídatelný a světelné podmínky byly znepokojivě špatné. Tato závodní trasa naštěstí ohrožovala řidiče pouhých několik let, protože od roku 1955 byly ve Švýcarsku automobilové závody zakázány. Dundrod v severním Irsku byla rovná cesta stoupající vzhůru směrem do hor a její povrch byl pro opotřebení pneumatik horší než smirkový papír.
Pescara (rodné místo Gabriela d´Annunzio) byla takovým italským Nürburgringem – hrozivě dlouhá a ještě více hrozivě nebezpečná. Stiriling Moss zde v padesátém sedmém vyhrál neoficiální závod šampionátu a právě v té době byl okruh posetý balíky slámy, pohybovaly se tam toulavé kozy a přítomni byli bezbranní diváci.
Na okruhu v Eläintarhanajotu ve Finsku vedla trať jak úzkými ulice, tak přes husté parky (jako v Doningtonu), jenž byly „ideálním“ místem pro snadné nabourání do rostoucích stromů.
