Jestliže byl Jim Clark v této fázi na vrcholu slávy, tak ani Chapman nezůstával pozadu. Získával dobrou pověst, zčásti díky své extrémní šikovnosti a zčásti díky nadměrné odvaze. Jeho hlavním mottem bylo „zachovat si lehkost“. Keith Duckworth z Ford-Cosworth DFV engine k tomu poznamenal: „Colin byl brilantním konceptuálním inženýrem, ale neměl ponětí o limitech a uzpůsobení detailů.“ V praxi to znamenalo určité následky. Například Stirling Moss si musel nechat svařovat svůj vůz na startovním roštu před závodem v Monaku. Nešťastný Innes Ireland si rozhořčeně stěžoval na poruchovost Lotusů, které musel řídit, chvíli před tím, než byl potupně vyhozen z pozice team leadera na úkor Clarka. A byl to Lotus, který se sroloval kolem Mosse při jeho katastrofické bouračce z roku 1962. Jackie Stewart řídil Lotus jen krátce na neoficiálním závodě Formule 1, když mu u jeho vozu praskly hnací hřídele. Stewart pochopil, že Chapmanova auta nejsou bezpečná a od té doby nikdy více neusedl za volant Lotusu. Graham Hill se později vyjádřil: „Jestliže mě předjelo moje vlastní zadní kolo, věděl jsem, že řídím Lotus.“ Vozy byly tak lehké, že byly až neúnosně křehké.
A křehké byly i Chapmanovi finance. Hstorie Lotusu byla protkána podvody a neustálym nepřehledným přemisťováním malých částek peněz z jednoho tmavého koutku impéria jménem Lotus do druhého. Ředitelství v Norfolku bylo zaplaveno neustálým pocitem mírné komerční paniky. Staré modely závodních vozů byly odprodávány ihned, jakmile vypadaly jen nepatrně pochybně. Z části se tak udržoval volný prostor pro práci, z části to poskytovalo příjem peněz a bránilo krachu.
Svým způsobem to byl způsob, jak přežít vedle Ferrary. Zásadní rozdíl mezi Lotusem a Ferrari byl ten, že Enzo Ferrari měl jen málo co do činění se skutečnou konstrukcí jeho vozů pro Grand Prix. Jediné jak se zapojoval do závodění, bylo tak, že vnutil svou představu o vedení týmu komukoliv, koho zaměstnal. Byl uctívaným symbolem a jeho přítomnost byla až skličující. Svou osobností se zapsal všude a na všem, ale často se držel o krok dál od veškerého dění. Ve skutečnosti se v den závodu zdržoval mimo závodní trať. Chapman byl naopak všudypřítomný. Projektoval vozy, dohlížel na jejich konstrukci, přebíhal mezi zkušebními tratěmi a závodními meetingy, sháněl součástky, podepisoval pochybné šeky a neustále tlačil na Jima Clarka – nevyléčitelně nerozhodného, ztraceného ve světě neoblomného chaosu – k novým a větším úspěchům.
