V roce 1963 se Jim Clark poprvé s Lotusem účastnil závodu v Indianapolis. Tento závod rozpoutal horkou polemiku o konečném vítězi, kterým byl Parnelli Jones. Clark, jenž se umístil druhý, si nejenže dokázal udržet odstup a nezaplést se do rvačky, ale sám sobě gratuloval k množství peněz, které vydělal. A podal vše svým Clarkovským přístupem: „Za to, že jsem osm set krát zatočil do leva, jsem získal 56 000 amerických dolarů.“ O dva roky později se stal také celkovým vítězem. Dohoda zněla tak, že za každé kolo tratě, jež bude ve vedení, dostane zaplaceno sto padesát dolarů. Clark odjel na první pozici sto devadesát z dvou set kol. „Bylo to legrační“, řekl Clark. „Připadal jsem si jako pokladna. Jezdil jsem dokola a v hlavě mi znělo “cink, cink – $150, $150´.“
Bylo zajímavé sledovat tyto Clarkovi vnitřní rozpory, jež byly následkem jeho dětství stráveného v zemědělských komunitách na hranicích Skotska, se čtyřmi pečovatelskými sestrami a zásadovou a chrabrou matkou. Dalším faktem, jenž na jeho postoje a chování měl značný vliv, byla výchova a vzdělání získané v náročné a konzervativní škole Loretto na okraji Edinburghu. Svou roli dále hrál také přístup do světa dospělých, světa dražeb hospodářských zvířat, venkovského sociálního a morálního dekora nezbytného pro přijatelnou životní úroveň a světa popíjení šálků čaje.
Jediné, co občas rušilo tuto nadčasovou idylickou skutečnost, byly příležitostné a báječně amatérské eskapády v salónových vozech s týmem známým pod jménem Border Reivers („Pohraniční jezdci“). Ty vyvolávaly výbuchy nesouhlasu u rodiny, která odsuzovala podobné chování s patřičným odporem a přála si, aby toho Jim nechal. Byl to ve své podstatě noblesní život, jehož zásady nemohl Clark nikdy zcela zanechat za sebou. A čím úspěšnějším a světovějším řidičem s lehkostí se stával, tím větší to byl pro něj rozpor. Nemělo cenu se ho ptát, například jak se mu dařilo jezdit takovým stylem, jakým jezdil. On to buď nechtěl anebo nebyl schopný říct. Byl to mix reflexů, dobrého zraku, vysoké rovnováhy, fyzické kondice a preciznosti, který stál za jeho úspěchem. Takové předpoklady měli ale i jeho řidičští kolegové. Tím vším se mohl pyšnit kdokoliv další. Co bylo tedy tím speciálním darem, který měl jen on? Dokonce i takový tvrďák, jakým byl Denis Jenkinson (který beze strachu navigoval Mosse při slavném závodě Mille Miglia) o něm řekl: „Když Clark závodil na mokré silnici, byl tak obratný a pečlivě přesný jako kocour pohybující se na poličce plné čínského porcelánu.“
A jak šel čas, sláva, peníze, ženy a pochlebování, z kterého se točila hlava a stále více vyplňovaly volný prostor a čas, Clark se změnil. Ze skromného, usměvavého, čaj popíjejícího Skota, který nosíval pletenou vestu, se stal labužnický gurmán a znalec vína, žijící více v zahraničí než v Británii. Vážný, horlivý a dani příjmu se snažící obejít pilot Formule 1, který si byl stále více vědom své vlastní hodnoty. Jeho kamarád Jabby Crombac si v té době povšimnul jedné věci: „ Clark uměl být opravdový mizera, když jste se mu připletli do cesty.“ Nebylo pochyb, že s věkem a slávou celebrity postupně mizela šťastná nevinnost, se kterou vnímal svět dřív.
