Na trati a tedy i při řízení se Jim Clark pohyboval nenuceně a bez námahy s jakousi plynulostí, která se nedala popsat. Mimo trať byl ale jen stěží schopný se ráno obléknout. Dělalo mu problém si vybrat, jakou si vezme kravatu. Byl v koncích, když se měl rozhodnout, kde bude obědvat. Okusoval si nehty, když byl vzteklý. Ani výběr dívek pro něj nebyl snadný – nikdy nevěděl, jakou si má „zvolit“. Jeho nejdéle trvající známostí byla Sally Stokes. Ta tehdy se stoickým klidem a pochopením řekla: „Jakmile vystoupil z auta, byl to signál pro jeho nerozhodnost, která ho pak následně ovládla. Peter Warr z týmu Lotus se o Clarkovi vyjádřil takto: „Býval popletený prostřednictvím té mimořádné nerozhodnosti.“
A co bylo opravdu zvláštní, byl schopný doslova zamrznout za volantem, pokud neřídil na závodním okruhu. Přestože stanovil jakýsi neoficiální rychlostní rekord na cestě z domova, od Skotských hranic, do stanoviště týmu Lotus v Cheshuntu, byl opakovaně popletený jednou a tou samou křižovatkou zhruba ve dvou třetinách této cesty. Křižovatka totiž vidlicovitě rozdělovala cestu do dvou a obě dvě ramena pomyslné vidlice vedly do cíle. Ale Clarkovo vědomí, že se bude muset rozhodnout, a jednu z těch cest si vybrat, ho prostě více než děsilo. Několikrát se tak stalo, že jednoduše vjel s vozem doprostředka křižovatky na trávník.
Jindy zase seděl s Jackiem Stewartem ve vypůjčeném voze na cestě přes Floridu a několik minut upřeně zíral na osamělou železnici, která se táhla několik mil oběma směry, po vlacích ani stopy. A jak Stewart popsal: „Clark se na mě obezřetně podíval a pak řekl: “Nuže, co myslíš?“ Pomyslel jsem si, že jsem něco musel přehlédnout nebo minout. Tak jsem se znovu rozhlédl doleva, doprava a uviděl, že kromě nás tam na míle daleko nikdo ani nic dalšího není. On tam ale stále bezradně seděl. Řekl jsem mu, Jime, myslím si, že můžeme bezpečně jet. Odpověděl mi OK a pak jsme pokračovali v cestě.“
Jakmile se Clark dostal na scénu velkého závodnického světa Grand Prix, získávat dívky bylo velmi lehké. Ale nebyl by to on, aby v tom zase nenašell nějaký „nerozhodný háček“. Dostával se totiž do etického konfliktu se zásadami jeho skotské výchovy. Když sedával ve svém karavanu postaveném vedle závodní trati, dívky se záměrně potulovaly kolem. Vše, co by býval musel udělat, bylo se usmát nebo udělat první krůček či jen náznak a karavan by se velmi rychle zaplnil. Clark byl ale paralyzován hrůzou, že kdyby na takové jeho chování a nedbalost přišla jeho spořádaně žijící, konzervativní rodina Skotských farmářů, udělala by mu ze života peklo. Jak pravila vysoce seriózní a uznávaná Sally Stokes: „Když se fotografoval, dávala jsem si pozor, abych se nedostala do záběru. Řekl mi, že si nepřeje, aby si jeho rodiče udělali špatný obrázek.“ Nebo jak řekl sám Jackie Stewart: „Clark si byl velice nejistý.“
Nebyl si dokonce ani docela jistý, zda ho závodění jako takové bavilo a těšilo nebo zda ve skutečnosti toužil po jakémsi lahodně tíživém bohatství, které s sebou nesly vítězství v závodech Grand Prix. A tak s nerozhodnou lehkostí osmadvacetiletý Clark vyhrával každý závod, do kterého nastoupil.
