V roce 1963 už ale bylo vše jinak. Někteří historikové a fandové Formule 1 o tomto roce mluví jako o zemi zaslíbené. V ní kraloval Jim Clark, který bez problémů a velmi hladce převzal Mossovu přezdívku „Nejnadanějšího jezdce Formule 1“. Jezdil za nejvíce vzrušující tým na scéně automobilových závodů a ve voze, který byl nejen nejlepší svou konstrukcí a provedením, ale také se pyšnil krásným vzhledem. Vůz, jenž byl elegantní, cílevědomý a bez jakýchkoliv zbytečností navíc. Vůz jakým bývaly v padesátých letech dvacátého století první proudové stíhačky. V této sezóně s ním Clark získal absurdních sedm vítězství z deseti. A k tomu ještě přidal sedm výher v kvalifikaci a šest nejrychlejších kol. Jeho pravou rukou byl stále přítomný Chapman, přezdívaný „Il Miglior Fabbro- Nejlepší konstruktér“.
Dynamický vztah mezi řidičem a konstruktérem získal v této době na jakési dokonalosti. Jeden z Clarkových mechaniků prohlašoval, že Clarkovy technické schopnosti a cit pro automobil a řízení byly fenomenální, unikátní, až tajuplné. „Clark přesně věděl, když bylo něco špatně. Jednou například ucítil nepatrné vibrace na zadní části vozu, odstavili jsme jej, prohlédli, ale nic jsme nenašli. Clark však trval na tom, že je něco v nepořádku. Později jsme zjistili, že to bylo špatné ložisko kola.“ Toto velice rozvinuté vnímání tak následně předurčovalo Clarkovu kapacitu a schopnost proniknout do podstaty jakéhokoliv vozu, který mu Chapman připravil. Ne každý by zvládl vymáčknout to nejlepší z Lotusu. Bylo třeba vědět, jak přistupovat k jeho tzv. malé hravé dušičce, a to Clark prostě uměl.
Co však celou věc dělalo ještě více výjimečnou, byl fakt, že jak Clark, tak Chapman byli oba velice a do stejné míry potrhlí. Oba dva balancovali na pokraji katastrofy, osobní i finanční a toto balancování bylo jejich každodenním chlebem – Clarkovým pak především.
