Moderní závodní vozy se začaly objevovat dříve než by kdokoli čekal. A pokud válka dosáhla vůbec něčeho pozitivního, ať už to byl jen sebemenší krok k lepšímu, bylo to právě urychlení vývoje lehkých a efektivních pohonných jednotek. Všechny letecké motory, které byly vyrobeny a užívány za války, později ovlivnily výrobu a design automobilových motorů v době příměří. Důkazem jsou sportovní vozy dvacátých a třicátých let minulého století – Bugatti, Alfa Romeo, Sunbeams, Fiat, o něco později autentický ale hrůzu nahánějící Mercedes a také vozy značky Auto Union.
Všechny tyto automobily již reprezentovaly model moderních závodních vozů tak, jak je známe dnes. Nebyly jako oné staré povozy bez koní z dob před první světovou válkou. Tyto stroje byly lehké, kompaktní, s nízkým podvozkem a čtyřmi koly po jednom v každém rohu. Jejich motory byly vyrobené z moderních slitin a měly vyšší kompresní poměry a výkony. Vačkové hřídele a lubrikační systém byly účinnější a efektivnější. Dokonce i brzdy občas plnily svůj úkol. Během těchto let se také Evropa postupně přeměnila na kolébku nejlepších závodních vozů. Vozy Bentley byly perfektně schopné zvádnout dvacetičtyř hodinový závod v Le Mans, Grand Prix d’Endurance. Jejich masivní nezničitelnost jim přinesla pět vítězství. Ale pro jakýkoli kratší, rychlejší závod s více zatáčkami než bylo Le Mans, bylo zapotřebí závodních strojů z Francie nebo Itálie. Francouzi a Italové měli do hloubky propracovanou technickou stránku automobilů a klikaté náročné závodní tratě, na kterých bylo možné dostat skutečnou lekci o výkonnostních motorových vozidlech.
V roce 1925 byla pořádána první série šampionátu konstruktérů. Skládala se ze čtyř závodů, z čehož jeden se konal v Indianapolis, kde vyhrála Alfa Romeo. V příštích dvou letech připadlo nejen prvenství ale i čest a sláva značce Bugatti. Vítěznou šňůru Italů a Francouzů přerušil Henry Sagrave. Ten jako první Brit v historii vyhrál v roce 1923 Grand Prix v britském voze Sunbeam. Tento automobil byl kopií závodního Fiatu. Bohužel to ale byla první a poslední výhra v Grand Prix zmíněného britského řidiče jedoucího v britském voze do konce druhé světové války.
A co tehdy znamenal dnešní světově známý pojem Grand Prix? První motoristická událost, která nese tento název, byla skoro jistě Grand Prix de Pau, jenž se datuje do roku 1901. Název Grand Prix – Velká Cena, který přetrval až dodnes, dali světu, jak jinak než Francouzi. Ti si v té době užívali svou téměř absolutní exkluzivitu v pořádání veřejných automobilových závodů. Po několik let existovala pouze jediná Grand Prix a tou byla Grand Prix d´Endurance v Le Mans.
S postupem času se Grand Prix rozšířila přes Atlantský oceán do Savannah v Georgii a přes Alpy do Itálie. Poté se podobné závody nečekaně objevily ve všech koutech světa. Největší a nejnáročnější závody v kalendáři dostaly pojmenování Grandes Éprevues. Byly to největší zkoušky muže a stroje, které dokázala lidská vynalézavost vymyslet. A kdo stál za organizací celé této činnosti? Původně to byla Mezinárodní asociace automobilových klubů Reconnus (Association Internationale des Automobile Clubs Reconnus – AIACR). Jejich sportovní komise řídila automobilové závody na úrovni Grand Prix i na ostatních úrovních. AIACR zaváděla přísné předpisy týkající se váhy vozu a velikosti motoru. To vše v zodpovědné (Francouzům vlastní) snaze vnést do nového soutěžního světa systém a řád. Problém byl v tom, že bez aktivního souhlasu automobilových výrobců, zde žádný řád nebyl. Vývoj a následná výroba nebyla ještě natolik vyspělá, aby se tzv. dala zcela napasovat na požadavky a pravidla závodů.
Konstruktéři vozů tak přicházeli a zase odcházeli. Buď ztratili zájem, nebo jim došly finance a nebo náhle přišli s něčím novým, co ale nesplňovalo předepsaná pravidla. Organizátoři závodů nebyli schopni sestavit ucházející startovní pole, pokud se chtěli striktně držet stanovených pravidel. A tak v roce 1928 v nové polo-spontánní soutěži „Formule Libre“ byly působivě odloženy stranou všechna omezení a nařízení týkající se vozů a jejich parametrů. Po několik dalších let tak byla soutěž volně přístupná pro všechny. Bugatti Type 35s spolu s Alfa Romeo 8Cs, Talboty, Maserati Tipo 26s, jeden a půl litrové vozy Delage a osmilitrové Mercedesy SSKS se hekticky proháněly po tratích, v krvi a prachu Itálie, Německa a Francie, nemluvě o takových prázdninových destinacích jakými byly Alžírsko, Libye a Tunisko.
To bylo před tím, než se ke kontrole dostala FIA (Federation Internationale de´l Automobile) – Mezinárodní automobilová federace dříve známá pod názvem AIACR. Jestli měl být koneckonců automobilový sport brán vážně, musel alespoň jako sport vypadat. A to bez stanovených pravidel a předpisů včetně určení kategorie podobně silných soupeřících vozů prostě nebylo možné. To vše v roce 1934 dalo základ vzniku nové soutěž Formule. Byla limitována váhou vozu do 750 kg bez řidiče, bez pneumatik a bez paliva. Kapacita motoru neměla žádné omezení. Na papíře vše dávalo perfektní smysl. Zachovala by se určitá konzistentnost, snížila maximální rychlost, závody by byly vyrovnanější a startovní pole působivější. Ale stejně jako další ze skvělých nápadu FIA byl tento okamžitě využit zcela odlišně a jeho výsledný efekt se vzdaloval od původních představ organizátorů. Plán FIA měl očividně skulinky, kterými se dalo proklouznout.
