BRM, které bylo nyní pod vedením Rudda a popostrkované Grahamem Hillem, vytvořilo dostatečně silný a spolehlivý motor s komínovými výfuky ve stylu dragsterů (které když se v průběhu závodu zahřály, měly tendenci odpadávat) a elegantní zelenou karoserií. Tento vůz byl pojmenován P57.
Díky tvrdé práci a Hillově houževnatosti, se kterou pomohl znovu posílit a dát do pořádku celý tým, získalo BRM v květnu roku 1962 své v pořadí druhé vítězství na velké ceně Holandska v Zandvoortu. Bruce McLaren (Cooper-Climax), Jim Clark (Lotus-Climax) a Dan Gurney (Porsche) si rozdělili vítězství v následujících čtyřech závodech Grand Prix.
Poté znovu zazářil Hill, nejdříve na Nürburgringu a poté v Monze. Právě tam získali Britové jednoznačné a důležité vítězství, které vyvolalo velký aplaus a gratulace. Konstruktéři a mechanici rozestavení podél boxů tleskali ve stoje. Clark si pak připsal vítězství na velké ceně Spojených států amerických ve Watkins Glen.
Bouřlivý boj, který trval celou sezónu, skončil teprve když Hill zvítězil v posledním závodě v Jižní Africe. Tím se v tabulce posunul před Jimma Clarka o celých dvanáct bodů a získal svůj první (a pro BRM jediný) titul světového šampiona. Vymazal tak dech beroucích patnáct let trvajícího neúspěchu. Všechny intriky, závistivost a pomluvy, které Raymond Mayes svého času popsal jako hlavní charakteristiky stáje BRM, byly na čas zapomenuty.
