Problém nastal v padesátém druhém roce, kdy Alfa vypadla ze závodů Grand Prix. Juan Manuel Fangio, nyní bez stáje, seděl se založenýma rukama celou polovinu sezóny. Potom udělal svou velkou chybu. Na začátku září Masserati neočekávaně odsouhlasilo vypůjčit mu vůz na závod italské GP v Monze. Zoufalý Fangio by dal za účast na oficiálním závodě šampionátu cokoliv. Hrozilo mu, že dokončí tuto sezónu bez jediného bodu.
Aby se mohl postavit na start závodu, musel se během čtyřiadvaceti hodin dopravit z Londýna do Itálie napříč mlhou, která zastřela Evropu. Uprostřed noci dojel až do samého středu Francie do města Clermont-Ferrand. Druhý den, v den závodu, vstal v sedm ráno a horečně hnal vypůjčenou limuzínu bez zastávky skrz celé Alpy a severní Itálii. Když konečně dorazil do Monzy, byly dvě hodiny odpoledne. Měl jen trochu času na to, aby si dal rychlou sprchu a převlékl se do závodní kombinézy, která nebyla příliš moderní. Skládala se ze žlutého svršku a starých modrých kalhot. V půl třetí toho samého odpoledne stál Fangio na startu. S úderem třetí už byl v rukou jednotky intenzivní péče a vůz měl rozbitý. Byl to výsledek vyčerpání z přejezdu Evropy za jeden jediný den.
Jen o vlásek unikl smrti, utrpěl četná zranění, v neposlední řadě zlomený krk. Jedinou dobrou zprávou bylo to, že od roku 1952 počínaje byli jezdci povinni nosit pevné ochranné přilby – opak staromódních předválečných hadrových nebo hedvábných kukel sloužících spíš jako kryt na vlasy. Před tím, než bylo toto nařízení povinné, Fangio suše prohlašoval, že helmy nosí jen jezdci, kteří mají strach. A byla to právě ochranná přilba, která zabránila tomu, že mu při nehodě nepraskla lebka jako natvrdo vařené vejce. Zbytek sezóny strávil Fangio posedáváním kolem, s krunýřem na krku a přemítáním, kdo jsou jeho praví přátelé. Od té doby se dokázal otočit z jedné strany na druhou pouze tak, že otáčel celým trupem jako břichomluvecká loutka. Omračující bolesti hlavy, které ho sužovaly, zázračně vymizely. Všechno ostatní však nevypadalo dobře. Zestárlý, pokřivený a rozvrzaný Fangio dokázal vyhrát pouze jedno druhé místo v roce 1953 s Maserati – jediné jeho umístění v Grand Prix tento rok a opět v Monze. Starý pán se zdál být u konce svých sil. Ale hned poté, v roce 1954, získal svůj druhý titul světového šampióna a vše začalo nanovo.
Fangio se ukázal jako nemilosrdný šampion. V roce padesát čtyři začal v týmu Maserati. Jakmile mu však Neubauer nabídl jezdit za Mercedes, Fangio ani chvíli neváhal. Jakkoli půvabné byly vozy Maserati 250Fs z roku 1954, byly příliš nové a ne zcela spolehlivé. Fangio byl bezesporu loajální pouze a výhradně sám k sobě a představa extrémně silného Mercedesu W196 byla příliš lákavá. Nebylo to jen auto, které bylo tak dobré. Fangio byl stále opravdu skvělým jezdcem – přizpůsobivý, inteligentní a velmi precizní, schopný jízdy neuvěřitelnou rychlostí. Jeho týmový kolega Mercedesu Stirling Moss, s oblibou říkal: „Nejlepší škola všech dob byla jízda v závěsu za Juanem Manuelem Fangiem. Naučil jsem se od něj více než kdekoliv jinde.“
Vycházející hvězda druhé poloviny padesátých let devatenáctého století, Peter Colins, byl podobného názoru. Podle jeho tvrzení byl Fangio schopen odhadnout trať a její zatáčky s přesností logaritmického pravítka. Zároveň byl hluboce a účelně nesentimentální. V rozsahu osmi let jezdil za čtyři týmy: Alfa, Maserati, Mercedes a Ferrari. Dokázal uplatnit svou autoritu jak na trati, tak mimo ni, aby dostal to, co chtěl. Byl dost starý na to, aby mohl být otcem některým z dalších jezdců a byl si toho vědom. Ubohý mladíček Collins byl v roce 1956 v Monacu poznamenán autokratickými manýry Fangia. Dostal totiž příkaz odevzdat svůj vůz ‘Maestrovi‘, který svůj vlastní naboural. Později v tom samém roce se musel sebeobětovat v Monze a opět dobrovolně přenechat vedoucí pozici. Tím se připravil o vítězství, a tak i o možný titul šampióna, který připadl Fangiovi. „Byl jsem ohromený, když Collins odstavil svůj vůz, ale nezastavoval jsem, abych se s ním dohadoval,“ řekl později neupřímně Fangio. V určité fázi v roce 1955 dokonce dočasně přebral Mossovi přítelkyni, Sally Watson. To vyvolalo pouze tu nejmírnější možnou reakci jeho největšího konkurenta. „Raději on, než kdokoliv jiný,“ prohlásil Moss.
