Antonio Ascari, stejný Mantuan jako Nuvolari, začal budovat pověst svého jména ve dvacátých letech dvacátého století. Tenkrát jezdil za Alfu Romeo. Po několika trýznivých selháních na závodě Targa Florio začala jeho kariéra teprve vzkvétat. V roce 1924 si zapsal senzační vítězství v italské Grand Prix v Monze. Tehdy řídil ohromnou Alfu P2 s řadovým osmiválcem a mechanicky poháněným kompresorem a následující rok byl v ještě lepší formě. Rozdrtil své soupeře na belgické Grand Prix ve Spa a chystal se udělat to samé na Grand Prix ve Francii. V závodě vedl, pak havaroval a na místě zemřel. Antonio měl syna Alberta, který se nenechal zastrašit osudem, který postihl jeho otce a stal se jedním z nejúspěšnějších jezdců moderní Formule 1. Po úvodním startu v Maserati přešel k novému týmu jménem Ferrari, a to v době, kdy roku 1950 začalo ve Formuli 1 svítat na lepší časy. Několik druhých míst ho posunulo na páté místo v šampionátu jezdců, aby pak následující rok zvítězil v Německu a Itálii a celkově se umístil druhý. Pak v roce 1952 a 1953 naprosto vymetl se svými soupeři (legendární Fangio zrovna procházel chudým obdobím v Maserati a zlomeným krkem) a zvítězil v jedenácti z celkových sedmnácti Velkých cen. Potom se vrátil zpátky do hry Fangio ve voze Mercedes a vše získal zpátky pod kontrolu. Ascari nerozhodně přestoupil do týmu Maserati, pak se vrátil zase k Ferrari, aby následně přešel do týmu Lancia. Bylo to ovšem při neohlášené testovací jízdě pro Ferrari v Monze, kdy nevysvětlitelně havaroval v zatáčce zvané ´Curva di Vialone´ a při nehodě zemřel. Zdrcení fanoušci si okamžitě vytvořili neblahé pojítko mezi těma dvěma úmrtími: Antoniovi Ascarimu bylo třicet šest let, když zemřel dne 26. července 1925. Jeho synovi Albertovi bylo rovněž třicet šest let a k jeho úmrtí došlo také 26., ale května roku 1955. Oba skonali v rychlé levotočivé zatáčce. A oba za sebou zanechali ženu a dvě malé děti. Jestliže tohle bylo to, co se mělo stát, když jste následovali svého otce v jeho sportovní kariéře, pak se to nezdálo jako úplně dobrý nápad.
Vraťme se ale zpět do poloviny devadesátých let. Dva jezdci Formule 1 Hill a Villeneuve, oba dva synové bývalých závodníků Grand Prix, kteří předčasně zemřeli, oba osiřelí vinou motoristického sportu a oba dva byli nositeli slavného jména, stejně jako Alberto Ascari. Byla to zaručená provokace osudu a jeho hněvu. A skutečností, která to celé činila ještě horším, bylo, že ačkoli byl otec Antonio Ascari dobrým jezdcem, nebylo pochyb, že dosažené výkony jeho syna překonaly jeho vlastní. Hill a Villeneuve byli v méně záviděníhodné pozici. Měli slavné otce, jejichž pověst a osobnost se nad nimi vznášela ještě dříve, než měli vůbec šanci začít.
