Kromě toho, jeho starý nepřítel Prost získal v roce 1993 svůj již čtvrtý titul. Využil příležitosti, která mu byla dána ze strany týmu Williams ještě před tím, než odejde do důchodu. To znamenalo, že Ayrton Senna měl o jeden titul světového šampiona méně než Francouz. Samozřejmě Williams na něj stále čekal jako na objekt tolika nadějí a ambicí. „Cítím, že můžu pohodlně prohlásit, že můj sen se naplnil“, řekl Senna v době, kdy se připojil k týmu. „Netrpělivě jsem na tento okamžik čekal. Potřeboval jsem to pro svou motivaci.“ Frank Williams pochopitelně nemusel vysvětlovat, proč přijal jednoho z nejlepších řidičů historie Formule 1. Ke svému rozhodnutí dodal: „Když opomenu Ayrtonovi řidičské schopnosti, velice na mě zapůsobil jako businessman; jeho smysl pro detail je velmi puntičkářský.“ Sennova pověst „pana Božského“ mezi fanoušky byla mezitím ještě posílena jeho vztahem k Bohu. Kromě toho, že kvůli tomu vypadal malinko podivně, se ukázalo, že to ještě podtrhlo jeho jedinečný status a postavení. Aura spirituality a duchovna nadpozemského světa, která se nad ním vznášela, nějak odvrátila pozornost od jeho bujné a světské egománie a učinila ho tak ještě více mimořádným. „Cítím, že mám v sobě nějakou vyšší sílu, která mi umožňuje být blíže k Bohu“, tvrdil několik let zpátky Senna. „Je velmi těžké to vysvětlit, ale takhle to prostě cítím.“
Tato samozvaná důvěrnost s Bohem, se vší svou vážností, naprosto uchvátila profesora Sida Watkinse. Watkins vzal Sennu na pouť do kolegia v Lorretu, kam chodil do školy Jim Clark za svých mladých let. Senna promluvil k okouzleným studentům, pronesl modlitbu před večeří a debatoval o teologii s biskupem z Trura, který byl rovněž přítomen. Následujícího dne, podle vyjádření Watkinse: „Biskup započal svoje kázání zpovědí, že Ayrton Senna verbálně a spirituálně předčil jeho očekávání.“ To bylo pozoruhodné, zejména když uvážíte prodejnost a povrchnost průměrného nadutého fotbalisty/atleta/tenisové hvězdy a pilota Grand Prix. Sennova dobrá pověst se tak monumentálně rozšířila od běsnících favel v Brazílii až po klidné ulice v Japonsku, kde na Sennu pohlíželi s nejvyšší úctou. Navíc měl zálibu teatrálních promluvách – „Zámožný muž nemůže žít na ostrově, který je obklopen chudobou. My všichni dýcháme stejný vzduch. Musíme dát šanci všem, přinejmenším malou šanci“, nebo „Být druhý znamená být první mezi těmi, kdo prohráli“ – které by zněly směšně například z úst Alana Jonese, ale u Senny jen potvrzovaly jeho pověst Tomáše Akvinského na závodní trati. Jeho upřímnost byla nenucená a jeho víra opravdová.
