112. Hrdina dne Nigel Mansell

Grand Prix v Dallasu v červenci 1984 měla být demonstrací světu, že ve Spojených státech existuje jedno opravdu skvělé město, mezinárodně smýšlející a schopné hostit vrcholnou sportovní událost. Záměrem bylo vyvrátit veřejný názor, že je to jen betonová skládka plná mužů umaštěných od oleje, známá pouze díky televiznímu seriálu Dallas. Bohužel nic nešlo přesně tak, jak by si organizátoři závodu představovali. Trať byla vytyčena v prostorách veletržního areálu, na akci se přišlo podívat 90.000 diváků a teploty stoupaly nad 37°C. Jak postupoval trénink a kvalifikace, asfalt na trati se začínal rozpadat. Okruh byl obecně uznávaný jako nejnáročnější z okruhů, na kterém kdy kdo závodil. Alain Prost řekl: „Byla to, v nejlepším případě, parodie na Grand Prix“. Poznamenal, že se okruh prostě rozpadl a že dávat dohromady Grand Prix v těchto podmínkách bylo absolutně skandální. „Ledabylá organizace byla také ostudná.“ Dallas toto hodně nasliboval a nyní bylo třeba dodržet slovo. Co mohli jiného dělat se všemi těmi fanoušky čekajícími a pečícími se na slunci? Navzdory stížnostem týmů a protestům řidičů Larry Hagman mávl vlajkou a odstartoval zahřívací kolo. Následoval samotný závod, ve kterém zvítězil Keke Rosberg ve Williamsu. Druhý skončil René Arnoux ve Ferrari a až za nimi byl zbytek startovního pole, projíždějící po asfaltu rozdrceném na štěrk.

Ovšem hrdinou dne byl – alespoň v očích texaských bouřících fanoušků – Nigel Mansell. Držel se ve vedení téměř polovinu závodu, kdy zajel do boxů pro nové pneumatiky. Po návratu na trať se zapojil zpátky do boje, ale těsně před koncem závodu narazil do zdi a zlomil poloosu na svém Lotusu. Vylezl tedy z auta a v tom strašlivém horku začal tlačit ten proklatý stroj směrem k cílové čáře. Až tam ho však nedotlačil a zkolaboval na tom, co zbylo z rozžhaveného asfaltu. Ale i tak byl oceněn šestým místem. To mohl udělat jedině Mansell. Ten chlap to prostě nikdy nevzdal. A to už mu bylo přes třicet, kdy na standardy té doby už byl vcelku veterán.

Jestliže existovala nějaká snadná cesta, tak Mansell ji rozhodně neznal. A i kdyby ji znal, tak by ji nevyužil. Howard Brenton, dramatik, který šel proti proudu a byl na to patřičně hrdý, významně popsal Mansella jako prostě úžasného muže. „Ta vlastnost, která je nanejvýš a skutečně britská, je jeho tvrdošíjnost“, řekl Brenton. A v tomto tvrzení se ukrývá celé klubko komplikací. Byl neuvěřitelně oddaný svému řemeslu, o tom nebylo pochyb. Na úplném začátku jeho kariéry chodil umývat okna, aby vydělal dostatek peněz na to, aby mohl vůbec závodit. V roce 1980 odmítl zastavit, když z jeho Lotusu začalo unikat palivo a závod odjel namočený v benzínu. Tlačil svůj vůz v horku, které v Dallasu panovalo. V roce 1991 ve Španělsku jel kolo na kolo s Ayrtonem Sennou rychlostí 320 kilometrů za hodinu, což bylo vrcholem odvážnosti.

Fanoušci ho milovali. Italové mu říkali „Il Leone“, a když v roce 1987 porazil Piqueta v Silverstonu, dav diváků šílel a doslova ho obsypal. Dvakrát byl dokonce zvolený BBC Sportovní osobností roku. V roce 1994 se stal mistrem světa, osmnáct let po Jamesu Huntovi. V oné sezóně lámal rekordy, zajel vysoký počet vítězných kvalifikací a dosáhl skvělého počtu vítězství vůbec. A když skončil svou kariéru ve Formuli 1, okamžitě se přemístil do Spojených Států, aby tam vyhrál šampionát Indy Car. Stal se prvním jezdcem, který kdy vyhrál oba tituly současně. Fenomenální čin, vzhledem k odlišným světům těch dvou různých typů závodění a skutečnosti, že už mu bylo čtyřicet let. Nigel Mansell byl obdivuhodně tvrdohlavý muž!