Typickým příkladem byl například tým Arrows. Začal své působení v roce 1977 a na přelomu století stále ještě fungoval. Tým vznikl ze skupiny odpadlíků bývalého týmu Formule 1 pod jménem Shadow, kteří dali dohromady úplně nový Grand Prix vůz za méně než dva měsíce. Jejich vůz měl motor Ford Coswoth DFV a za volantem seděl Riccardo Patrese, kterému se v roce 1978, první rok existence týmu Arrows, podařilo získat druhé místo na švédské Grand Prix. O dva roky později na Grand Prix Spojených států amerických v Long Beach získal Patrese další druhé místo. A následující rok v San Marinu se opět umístil druhý. V roce 1988 jezdil tým Arrows s motorem absurdního jména – Megatron (ve skutečnosti to bylo BMW turbo) a pro Arrows to byl nejúspěšnější rok. Získali v sezóně dvacet tři bodů a skončili tak třetí v poháru konstruktérů.
Systém výplat a odměn Bernieho Ecclestoneho pro závodní týmy byl založen na zvláštním vzorci zahrnujícím délku existence jednotlivého týmu a jeho předchozích úspěchů. Znamenal tak pro Arrows jednak finanční příjem od sponsorů (USF&G Financial Services Group) a jednak také peněžní podporu od Bernieho. Bernie pomáhal menším týmům přežít v soutěži ze dne na den a snažil se tak zajistit různorodé startovní pole pro každý závod.
A kdo ví, možná z nich mohl být i nový Williams, kdyby jim osud přál. Jejich auta nebyla tak špatná a řidiči Patrese, Thierry Boutsen, Damon Hill byli taktéž slibní, ale opravdovým oříškem byl pro ně, stejně jako pro spoustu jiných malých týmů, motor. Když třílitrový Ford Cosworth – nejúspěšnější motor Formule 1 všech dob, který měl na kontě sto padesát pět vítězství a naposledy startoval v roce 1983 – zmizel ze scény, vzal s sebou jedno ze záchranných lan menších konstruktérů. Motory DFV používané například vozy Politoys-Ford nebo Bellasi-Ford, nebyly totiž tak živé, jako ty, které používaly vozy Tyrrell-Ford nebo McLaren-Ford. Byly ale přinejmenším na podobné úrovni. Nicméně s odchodem tohoto velkého srovnávacího můstku byly malé týmy jako právě Arrows vrženy do mnohem ošidnější a nejisté situace. Nejdříve musely vyhandlovat motor BMW, potom předělaný podpultový BMW, pak nový tří a půl litrový osmiválec Ford, následně dvanáctiválcový motor Porsche, pak Mugen-Honda s deseti válci, potom opět Ford, potom osmiválcový Hart a desetiválcovou Yamahu, a tak dále, a tak dále… Arrows, bez šance navázat spolupráci s některým z dodavatelů motorů, vždy dělal, co mohl, aby udržel krok, ale na vítězství to nestačilo.
Stejně na tom byl i tým Jordan. S tím rozdílem, že Grand Prix týmu Jordan (který stavěl na svých úspěších z Formule 3 a F3000) se v jejich prvním roce podařilo konkurovat ostatním týmům. Pro rok 1991 získali třináct bodů a páté místo v poháru konstruktérů. Zároveň také v tom samém roce zajistili Michaelu Schumacherovi jeho první jízdu ve Formuli 1 a shromáždili dostatek peněz, aby mohli pokračovat. Eddie Jordan tehdy řekl: „Prošli jsme si hodně zlými časy“. A koncem devadesátých let, nesporně poznamenaných penězi, se stali hlavní tváří Financial Times, což týmu umožnilo konkurovat zaběhlým rivalům jak na trati, tak mimo ni. Eddie byl jmenován králem obchodu.
