Jeden vůz BRM byl vytlačen ze svého transportéru. Nebyl schopen závodit. Mechanici nedokázali ani uvézt do provozu všechny válce motoru. Desítky tisíc diváků sledovalo, jak se BRM potácí na trať. Mays za volantem předvedl krátkou ukázkovou jízdu a zamířil zpět do garáže. Diváci i tak velmi překvapivě jásali a aplaudovali. V tomto závodě zvítězil Farina s Alfou.
V srpnu téhož roku se jela mezinárodní Daily Express BRDC International Trophy a vůz musel nyní předvést něco, co by alespoň přinejmenším připomínalo závodění. Nejen proto, že Daily Express vydal přemrštěně dlouhou příručku (šedesát dva stran), kde pojmenoval BRM senzačním jménem ‘Vůz za £150 000‘. Mezinárodní cena Daily Express Trophy se nepočítala do hlavního šampionátu řidičů ani konstruktérů, ale byl to závod s velkou účastí a nabízel velkou finanční odměnu pro vítěze, vyšší než Grand Prix Británie. Do této soutěže byly nominovány dva vozy BRM a pouze jeden z nich se dostal na start. Druhý vůz kvůli technickým potížím nedokončil trénink. Francouzská stálice Raymond Sommer, který byl najat BRM pro tento závod, usedl do limetkově zeleného vozu a po signálu startovního praporku pustil spojku. BRM poskočilo o 10 centimetrů vpřed a zastavilo. Rozpadly se poloosy. Celé to vypadalo jako tlouštík, kterého bodli holí. Tentokrát už bez údivu a obdivu propuklo obecenstvo ve smích a pískot. Lidé začali házet do kokpitu drobné mince a News Chronicle přejmenoval British Racing Motors na ‘Rotten Blooming Motor‘ (Zatracený Proklatý Motor). Zmíněný tisk se v souvislosti s událostí vyjádřil o nadměrné investici do projektu a o britské oblibě v takzvaném sebetrýznění.O týden později vyhrál Nino Farina světový šampionát pro tým Alfy Romeo.
Abychom byli spravedliví, v roce 1950 vyhrál vůz BRM závod neoficiálního šampionátu v Goodwoodu a dva BRM bojovaly v Britské Grand Prix roku 1951. Jeden z nich dokonce získal pár bodů.
„Nikdo z nás v žádném případě neztratil víru v tento vůz“, uvedl Mays. Osud měl na to ale jiný názor. Pak Mezinárodní automobilová federace FIA změnila pravidla nové Formule a nebylo tomu tak pouze z důvodu odstoupení Alfy Romeo ze soutěže. FIA rozhodla, že příznivci Formule 1 uvidí větší závody (závody opravdu všech velikostí) pokud se bude jezdit podle pravidel Formule 2; to znamenalo s vozy poháněnými dvoulitrovým motorem bez turbokompresoru. Svět plný vozů splňující požadavky Formule 2 i Formule 1 tak vstoupil do historie. BRM se tak přes noc stal nekvalifikovatelným k účasti na závodech Formule 1.
V roce 1952 zjistil ubohý Raymond Mays, že jeho hlavní stoupenec a mecenáš Sir Alfred Owen s ním definitivně ztratil trpělivost a převzal vedení organizace BRM do vlastních rukou. Maserati bylo změnou pravidel zasaženo velmi podobně. To ale neměnilo nic na nešťastném osudu Mayse. Naproti tomu Ferrari mělo tuto sezónu takřka ve své režii a stejně tak i sezónu nadcházející. Nikdo by v té době nepředvídal, že se Britové, o patnáct let později, stanou téměř výsadními designéry a konstruktéry aut.
Projekt BRM byla hrozná, ale zároveň velkolepá noční můra. Do paměti se alespoň vryla vzpomínka na nejvíce pomíjivou vlastnost V16 BRM. Tím nebylo nic jiného než jeho zvuk, zuřivě hlasité a bouřlivé vití. Zvuk tak děsivý, že v roce 1951 fyzicky strašil ostatní jezdce, byl fanoušky Grand Prix s láskou uchován na archivních nahrávkách dodnes.
