Senna v jistém smyslu nebyl ničím jiným, než vyjádřením větších sociálních změn, které se udály v pětadvaceti letech dělících jeho a Jima Clarka. Kultura úcty a podřízenosti v celé své kráse vyletěla oknem, zatímco sobeckost – hnací síla jedinečného soukromého osudu – byla to, co teď otáčelo světem. A zároveň komerčně hnané sportovní osobnosti všeho druhu s vysokými platy, se staly mnohem citlivějšími na svou osobní autoritu. Když byl Ayrton Senna dočasně vyloučen ze soutěže a pokutován částkou 100 000 dolarů, bylo pro něj téměř nemožné pochopit, že existuje nějaký nadřazený orgán jako je FISA, který má ve skutečnosti větší moc než on sám. Prakticky v slzách si postěžoval: „Mají mě za blázna, nebezpečného muže, který porušuje všechna pravidla, ale to je pouze mylný dojem.“ Do této moderní směsi slávy a autonomie řidičů F1 přišlo bohužel ještě cosi nového a specifického. Auta byla nyní mnohem bezpečnější a díky monokokům z uhlíkových vláken take mnohem odolnější proti vážnému poškození při nehodě. Počínaje rokem 1990 tak bylo možné stát si za tím, čemu věříte. Měli jste nezcizitelné právo se po někom ve velké rychlosti ohnat a věřit, že se z toho dostanete bez dalších problémů. Byl to úplně nový a zlověstně vypadající směr.
Bylo až neuvěřitelné, že v roce 1990 předvedli na Grand Prix v Suzuce Prost a Senna téměř úplně to samé jako v roce 1989. Tedy kromě několika rozdílů – Prost už jezdil za Ferrari, stalo se to hned v první zatáčce prvního kola a ne v konečných fázích závodu, a tentokrát Senna předem oznámil, že se to stane; a pokud se tak stane, tak bude světovým šampionem. V Sennovi to vřelo podrážděností, protože se mu nelíbila strana trati, kterou organizátoři závodu vybrali pro vůz startující jako první, což byl samozřejmě on. A v touze pomstít bouračku z osmdesátého devátého roku oznámil, že vjede do první zatáčky, jako by na trati nebyla žádná jiná auta, aby si tak udržel výhodu, která byla dle jeho názoru z boží vůle jeho.
A přesně jak řekl, tak také udělal. Alain Prost neuhnul a oba se srazili a vypadli ze závodu. Senna tím pádem vyhrál titul mistra světa. Prost už toho měl opravdu dost. „Myslel jsem, že má v sobě ještě kus člověka“, řekl o svém bývalém týmovém kolegovi. „To co udělal je odporné. Nejsem připraven bojovat proti nezodpovědným lidem, kteří se nebojí smrti.“ Senna oproti tomu argumentoval takto: „Prost udělal velkou chybu, když přede mnou zavřel dveře, vybral si řešení, které neskončilo dobře.“ S dětskou upřímností přiznal: „Také jsem k tomu přispěl, ale nebyla to moje zodpovědnost.“ Zároveň také tvrdil, že se Prost vždycky snažil zničit lidi kolem sebe. „V minulosti se pokusil zničit i mě, a to při různých příležitostech, ale neuspěl“. Senna nyní odmítal vůbec vyslovit to jméno Prost – „toho ani nikdy nedocílí, protože já vím, kým jsem a jakou cestou se chci ubírat.“
V televizním rozhovoru obvinil Jackie Stewart Sennu z toho, že se na trati dostal do kontaktu s více auty než zbytek všech mistrů světa dohromady. Senna se urazil a pak smetl obvinění ze stolu se slovy: „Připadá mi neuvěřitelné, že ty dokážeš vznést takovou otázku, Stewarte.“ Situace začala vypadat následovně: Sennovo přemrštěné ego, přívaly paranoie, jeho obrovský nezájem o osudy druhých, to vše mu bylo dovoleno, protože to byl skvělý řidič. V jakémkoliv jiném prostředí by ho měli za šílence. Ovšem ve Formuli 1 byl nejen chtěný, ale také oslavovaný. Byl to opravdu směr, kterým se budoucnost F1 měla ubírat?
