Naskytla se mu příležitost jezdit pro tým Toleman. Přišla přesně v pravý čas, před červnovou Grand Prix v Monaku 1984. Jela se za obrovské průtrže mračen, čehož Senna využil tak dobře, že i s poměrně slabým Tolemanem TG184 ujel všem soupeřům kromě Alaina Prosta, vedoucím závod ve svém McLarenu. Senna nakonec dojel i Alaina Prosta a měl velmi dobrou šanci závod vyhrát. Avšak to by nesměl vrchní komisař trati Jacky Ickx na konci třicátého druhého kola závod ukončit. Své rozhodnutí ospravedlnil tím, že shledává špatné počasí jako dostatečný důvod pro ukončení závodu právě tady a právě teď. Následoval obrovský rozruch. Jednotlivé týmy upozorňovaly na to, že se Ickx vůbec neporadil s ostatními rozhodčími před tím, než stopnul závod a také že v minulosti pracoval pro Porsche, které bylo nyní dodavatelem motorů pro McLaren. Ať už byla pravda jakákoliv, Ickx byl odvolán ze své pozice. Pobouřený Senna mezitím sledoval, jak mu jistá výhra utekla mezi prsty a nikdy neodpustil nikomu z hlavních protagonistů té události. Vedoucí týmu Toleman, Peter Gethin, následně dělal, co bylo v jeho silách, aby představil světu nově vycházející hvězdu v pozitivním světle. Jeho tvrzení bylo následující: „V zásadě si myslím, že Senna je mnohem příjemnější chlápek, než ve skutečnosti vypadá.“ Ale Senna už tou dobou vnesl mezi své řidičské kolegy Formule 1 notné povědomí o tom, že není úplně stejný jako ostatní.
Senna v podstatě přivedl řízení a kontrolu nad vozem na úplně novou úroveň. A na takové úrovni dokázal jet soustavně, po celou dobu závodu. Bylo to opakem hladké a plynulé jízdy – neustále přidával a ubíral plyn, pracoval s brzdami při nájezdu do zatáček, pořád přerušoval plynulou jízdu vozu, jako by se jednalo o motokáru, neustále s vozem pracoval a uštipoval zlomky sekund. John Watson, který sám nebyl úplně průměrný řidič a na kontě měl pět vítězství v Grand Prix, o Sennovi řekl: „Pozorovat Sennu v plné jízdě bylo prostě fascinující. Dívali jste se na jezdce, který byl na úplně jiné úrovni než všichni ostatní. Nikdo nedělal v autě to samé, co předváděl Ayrton“.
Disponoval také neuvěřitelnými schopnostmi soustředění. Když vylezl z auta, dokázal analyzovat svou jízdu s ohromující přesností. Když v polovině devadesátých let dvacátého století přešel k Lotusu, jeho mechanikem se stal Nigel Stepney. Ten poznamenal, že při rozpravě byl Senna schopný strávit deset minut popisováním jednoho kola, dokázal popsat každý hrbol, každý nájezd a výjezd, každou stopu, kterou projížděl jednotlivé zatáčky. Jeho schopnosti vybavit si každý detail byly tak deprimující, že se hlavní konstruktér Lotusu Gérard Ducarouge zhroutil pod nátlakem té přemíry informací. Pak přešel k McLarenu.
V klidnějších chvílích dokonce i Alain Prost o Sennovi říkal, že je to génius. „Způsob, jakým řídí, je velmi dobrý a musím říci, že je fantastický a neuvěřitelně rychlý, avšak podle mého názoru jezdí příliš tvrdě“, popisoval svého kolegu Prost. To samé bylo řečeno ne dlouhou dobu před tím o Villeneuveovi. Ovšem Villeneuveovo fair play na trati a přívětivost mimo trať znamenaly, že mu lidé odpouštěli. U Senny to bylo jiné. Ve věku dvaceti osmi let se právě začínal dostávat na vrchol svých řidičských schopností. Byly to však také roky, kdy jeho pověstná arogance vystoupala na nejvyšší míru nepochopitelné nesnesitelnosti. Dokázal být zároveň výbušný a nevyzpytatelný. Jediným člověkem, který byl schopný se mu opravdu dostat pod kůži byl Nelson Piquet.
