V roce 1987 měli malou pauzu a dovolili Nelsonu Piquetovi a týmu Williams-Honda vyhrát jak titul v poháru jezdců, tak i konstruktérů. V roce 1988 se na scénu vrátili s vozem McLaren-Honda MP4/4 a vytřeli všem zrak stylem, který do té doby ve Formuli 1 nikdo neviděl: ze šestnácti závodů si připsali patnáct výher. Jejich vítěznou šňůru přerušil pouze Gerhard Berger z týmu Ferrari v italské Monze, přesně měsíc po Ferrariho smrti. V deseti z patnácti výher McLareny získali jak první, tak druhé místo – často s minutovým náskokem na kohokoliv, kdo měl tu nezáviděníhodnou čest skončit třetí. Bylo to báječné a strašlivé zároveň. Jakýsi typ bezohlednosti, která si žádala užaslý respekt a současně hrozila divákům, že je unudí k smrti. Bylo to jako by se znovu vrátil Mercedes z roku 1955, ale v mnohem větším měřítku.
Konec nudy jménem McLaren ale už číhal doslova za rohem. A ten konec se jmenoval Ayrton Senna. Sennovi se právě podařilo předběhnout Prosta v šampionátu s náskokem tří bodů. Honba za titulem se napínavým způsobem schylovala k předposlednímu závodu Grand Prix do japonské Suzuki. Po skončení závodu měl Prost na kontě celkem sto pět bodů ku Sennově devadesáti čtyřem. Tenkrát se ale do celkového bodování počítalo pouze jedenáct nejlepších výsledků. Prostova taktika stabilního sbírání bodů, která se mu v letech 85 a 86 tak dobře osvědčila, mu tentokrát podrazila nohy. Senna zvítězil na Velké ceně v Suzuce a jeho osm výher, proti Prostově sedmi, se postaralo o konečný výsledek. Bylo zřejmé, že je na čase na Sennu vymyslet jinou taktiku.