Vše ostatní je už jen historie – 8. květen, Zolder, Grand Prix v Belgii, poslední minuty kvalifikace. Pironi zajel nejrychlejší kolo a kvalifikace se blížila ke konci. Gilles Villeneuve měl jen jednu prchavou šanci porazit svého týmového kolegu, kterým opovrhoval, a získat pole position. Měl ojeté pneumatiky a začínalo ho zlobit řízení. Neuvažoval ani v nejmenším racionálně. Rychlá jízda byla věcí, která mu působila to největší potěšení, větší než cokoliv jiného. Nyní se z ní však stal zkažený akt pomsty. Chtěl Pironiho porazit. Chtěl mu to nandat. Hnal se po čtyři kilometry dlouhém okruhu, v posledním kole se dostal těsně za Jochena Masse a rozhodl se ho předjet. Jeho Ferrari se dostalo do kontaktu s Massovou pravou zadní pneumatikou. Bylo vymrštěno do vzduchu. Následovala absolutní destrukce. Villeneuve si zlomil vaz a později odpoledne zemřel. Ferrari odstoupilo ze závodu a všichni odešli domů truchlit.
A trvalo jim dlouho, než se jim opět podařilo vyhrát titul mistrů světa v poháru jezdců. V srpnu roku 1988 zemřel ve věku devadesáti let Commandatore Enzo Ferrari. Nad týmem se vznášely obavy z rozpadu a ukončení týmu. Jak později poznamenal Alain Prost, během svého krátkého působení ve Scuderii: „Krize je ve Ferrari normálním stavem. Když vyhrajete, nastane krize optimismu.“ Optimistická krize na sebe ale nechala velmi dlouho čekat. Spousta lidí, jak uvnitř týmu, tak mimo něj, se nikdy nedokázala zcela vyrovnat s Villeneuveovou smrtí – byl to poslední hrdina; poslední vlajkonoš z doby Enza Ferrariho.
