Na scéně se objevila automobilka BRM (British Racing Motors). Její nástup se nyní jeví tak bizarní, až by se dalo říct zvláštně snový. Ostatní britští konstruktéři – McLaren, Williams a Lotus v následujících letech sbíraly tituly jako zralé třešně ze stromu. Na druhé straně BRM, první z pravých britských konstruktérů, na to šel velmi křečovitě se zatnutými zuby. Jeho osud byl bolestivý a plný ponížení.
Tým BRM byl založen předválečným jezdcem Raymondem Maysem. Mays stál v čele závodního týmu ERA ve třicátých letech dvacátého století. Dokonce se účastnil německé Grand Prix v roce 1935 spolu s Taziem Nuvolarim, o němž jsme psali v první kapitole jako o nečekaném italském vítězi. Mays byl horlivým nadšencem týmů se třemi písmeny ve jméně a údajně měl také oblibu v dámském oblečení. Mluvilo se o něm jako o jezdci, který si na závod rád maloval oční linky. Když odpočíval ve svém domě, nosil například okouzlující šaty s puntíky. Motoristický tisk o něm obvykle psal jako o dokonale oblékaném elegánovi. Častá byla zcela nepřehlédnutelná přítomnost jeho matky. Jednou byla přistižena, jak dezinfikuje limuzínu insekticidem známé značky FLIT, poté co z ní vystoupila manželka Petera Berthonse. Berthons byl dlouholetým obchodním partnerem Mayese a říká se, že nejen obchodním… Tato skutečnost působila velmi těžko potlačitelné veselí v řadách týmových mechaniků.
BRM se rychle se stal prestižním národním projektem, do kterého se s chutí připojila stovka strojírenských firem. Současně vznikla jedenáctičlenná generální komise, dále výrobní rada, finanční i propagační rada. Rolls-Royce byl pověřen výrobou nového typu dvoustupňového turbokompresoru pro zamýšlený fantastický motor nové formule; motor V16 s objemem 1500 kubických centimetrů ohromující svou složitostí. Jeho písty byly velké jako kalíšky na vařená vejce. Teoreticky měly vyvinout sílu až 600 koní a 12000 otáček za minutu, tak jako předválečný monstrózní Mercedes W 125, ale pouze s jednou třetinou objemu motoru. Konkurenční Ferrari a Maserati měly oba podobné vynikající motory V12s s turbokompresorem a obě stáje dosáhly mnoha závodních úspěchů. Projekt týmu BRM tedy možná nebyl tak docela zcestný, jak se ze začátku mohlo zdát. Vše co museli udělat bylo přidat třetinu válců navíc do motoru se stejnou kapacitou.
Představte si bombardér B-2 v letce starých Lancasterů. Přesně tak to vypadalo, když byl vůz BRM vpuštěn do závodu a čelil Ferrari, Maserati, ale zejména staré a bouřlivé Alfě Romeo 158s, která byla v té či oné formě na automobilové závodní scéně již od roku 1938. Samotný Alfred Neubauer, obávaný předválečný lídr týmu Mercedes o BRM prohlásil: To je jeden z nejlepších designů, které jsem kdy viděl.
BRM bylo sestavováno v Lincolnshiru v hangáru za domem Raymonda Mayse, Nebyl to obyčejný hangár, dříve zde byla ubytovna pluku Britských parašutistů. V zimě byla prý v hale taková zima, že návrháři vozu museli nosit speciální letecké rukavice, aby mohli pracovat. Logicky pak vše šlo neuvěřitelně pomalu a výroba součástek, které musely být v požadované toleranci, byla dosti náročná. Mays o situaci prohlásil, že frustrace v týmu byla tak velká, že málem dovedla všechny téměř k šílenství. A když byl vůz po nekonečně dlouhých pěti letech konečně postaven na trať, nikoho neoslnil. Výkonný motor V16 roztrhal pneumatiky. Špatné umístění výfuku způsobilo velké popáleniny řidičům. Britští fanoušci se dožadovali podívané, na kterou všichni netrpělivě dlouho čekali. Chtěli prostě vidět ten proklatý vůz závodit.
