Italská Grand Prix, 2. září 1956
O vítězi šampionátu Formule 1 roku 1956 se mělo rozhodnout až v posledním závodě sezóny v Monze. O titul mezi sebou bojovali dva jezdci s velmi odlišnými kariérami: Juan Manuel Fangio, brilantní Argentinec, který získal titul v obou předchozích sezonách, a Peter Collins, mladý Brit, jenž ve Formuli 1 teprve začínal. Fangio toho roku zvítězil v Argentině, Velké Británii a Německu, Collins naopak zazářil v Belgii a Francii. Ve složitém bodovacím systému, beroucím v potaz pět nejlepších akcí, obdržel Fangio 30 bodů. Na italské Grand Prix měl za úkol umístit se jako první nebo druhý. Collins za své čtyři nejlepší jízdy obdržel 22 bodů, kdyby tedy v Monze zajel nejrychlejší kolo (ze jeden bod navíc) a Fangio neskončil na prvních dvou místech, pohár by ukořistil s 31 body vedle Fangiových 30. Hrálo se tedy o všechno.
Aby se situace ještě více zkomplikovala, Fangio a Collins byli kolegové z týmu Lancia-Ferrari. Když Mercedes kvůli tragédii v Le Mans o rok dříve odstoupil, Lancia-Ferrari se chopila příležitosti. Roku 1956 ovládla vše a zdálo se, že Monza nebude žádnou výjimkou. O přední příčky měl Fangio zájem soupeřit s Eugeniem Castellottim a Luigim Mussem, Collins měl být kdesi v řadě za nimi. Fangio také před závodem vyjádřil obavy ohledně životnosti pneumatik, což mohlo být tím jediným, co ohrožovalo vítězství týmu. Castellottimu a Mussovi tedy nabídl, že se postará o start a finiš a oni dva o čas mezi tím. Nijak mu nevadila třetí příčka v případě, že se Collins do čela nedostane. Italy ale nabídkou nenadchl. Upřednostnili jet sami za sebe.
Jakmile dopadla vlajka, Fangio se hladce posunul do vedení, vzápětí ho však předjeli Musso s Castellottim, kteří své vozy absolutně nešetřili. Jejich jízda byla vskutku sebevražedná a po pěti kolech, přesně jak Fangio předpovídal, museli oba zamířit do boxu kvůli sjetým pneumatikám. Vedení tak přenechali Fangiovi, Stirlingu Mossovi v Maserati 250F, Collinsovi a Harrymu Schellovi ve Vanwallu. Dále mířil kupředu Jo Bonnier, který zde absolvoval svůj vůbec první šampionát. Bonnier přebral pozici Luigiho Villoresiho v Maserati, po třech okruzích ale musel odstoupit kvůli problémům s motorem. V šestém kole dostala Lancia-Ferrari Markýze de Portago dramatický smyk, během nějž přišla o pneumatiku a závodník odstoupil.
Castellottimu odešly pneumatiky v devátém kole a po nárazu do zábran musel odstoupit. Potíže s gumami dvě kola nato neminuly ani Collinse. V devatenáctém kole se v boxech musel zastavit i Fangio, kterého zradila řadicí páka. Problém byl odstranitelný, zpoždění by ale Fangia připravilo o jakoukoliv reálnou šanci na výhru. Tým proto přivolal Mussa, jenž se momentálně držel na třetím místě, aby svůj vůz předal Fangiovi, Musso však nařízení ignoroval a pokračoval dál. Pro Fangia už nemělo velký význam vracet se poté, co již ztratil tolik času. Světový šampión se ocitl bez vozidla.
První příčku nyní okupoval Stirling Moss, uhánějící před Schellem. V polovině závodu činil Angličanův náskok 13 sekund. V dvacátém osmém kole Schell zastavil natankovat, čímž se na jeho pozici posunul Musso. Ten však o dvě kola dále zastavil opět kvůli pneumatikám. Všichni očekávali, že po něm Fangio vůz převezme, Musso však trval na tom, že bude pokračovat. Abychom Fangiovi nekřivdili, nevzal si to osobně.
Collins se dostal za Schella, který ve třicátém druhém kole závod opustil kvůli potížím s převodovkou, a na třetím místě zůstal i ve třicátém pátém kole, kdy zajel kvůli pneumatikám do boxu. Potom, co Fangio odstoupil, měl sice Collins poměrně reálnou šanci na titul, když ho však manažer týmu požádal, jestli by vůz světovému šampiónovi přeci jen nepřenechal, dlouho neváhal. Vyskočil z kokpitu a třetí pozice tak byla Fangiova. Ten Collinse objal a vyrazil na trať, odhodlán zvítězit. Moss před Mussem vedl o půl kola až do čtyřicátého pátého kola, kdy mu došlo palivo. Když vůz začal zpomalovat, spatřil Moss soukromě přihlášené Maserati Luigiho Piottiho na sedmé příčce a zagestikuloval na Itala, jestli by ho nemohl potlačit. Ochotný Piotti mu vyhověl a Maserati dotlačil až na začátek boxů, kde mohl Moss pohodlně natankovat!
Moss se pak vrátil na druhé místo za Mussa, ovšem pouze s 10sekundovým náskokem před Fangiem. Tři kola před cílem se Mussovi rozbilo řazení a zamířil opět do boxu. I přes úplně sjeté pneumatiky nakonec Moss nad Fangiem zvítězil o 5,7 sekund.
Moss ovládl závod, Fangio získal titul. Oba uspěli díky pomocným rukám z různých směrů. Po závodu se organizátoři rozhodli Mosse diskvalifikovat, protože ho jiný závodník tlačil. Jezdec se ovšem ohradil, že byl Piotti kolega ze stejného týmu, a proto je takový postup povolen. Ve skutečnosti byl však Piotti jezdcem soukromým, což pořadatelé s přimhouřením oka přehlédli a vítězství Mossovi ponechali. Ale zpátky ke Collinsovi. Bylo jeho odhození vlastní šance důsledkem výjimečného sportovního ducha, nebo čiré hlouposti? Collins své rozhodnutí vysvětlil tak, že si Fangio titul zasloužil, a on sám by vedle tak zkušených jezdců stejně nezvládl obstát. Nikdy se už nedozvíme, co na tom bylo pravdy. O dva roky později byl Peter Collins usmrcen na německé Grand Prix, aniž by na titul světového šampióna dosáhl.
