24 hodin Le Mans, 13. června 1953
Ve vytrvalostním závodě, jako je Le Mans, přeje štěstí připraveným. Jezdci musí být na vrcholu fyzické kondice, mít čistou hlavu a ty nejpohotovější reakce. Co však zcela určitě nepotřebují, je kocovina. A to je přesně ten důvod, proč se triumfální jízda Tonyho Rolta a Duncana Hamiltona z roku 1953 stala legendou.
Po debaklu z roku 1952 dychtil tým Jaguáru po odplatě. Tentokrát přišel s inovací, která opravdu fungovala – kotoučovými brzdami. Ty poskytly řidičům neskutečnou výhodu, protože brzdily lépe a “nevadly” tak, jako bubnové brzdy. Tým, za nějž roku 1951 vyhráli Peter Walker a Peter Whitehead, se přihlásil se třemi modely typu C, řízenými Walkerem a Stirlingem Mossem, Whiteheadem s Jimmym Stewartem, a Roltem a Hamiltonem coby náhradníky. Posledně jmenovaní měli závodit pouze v případě, vypadne-li kterýkoliv ze 60 startujících. Tony Rolt a Duncan Hamilton čekali spíše s nadějí než vírou, pátečního večera však stále ještě nikdo nevypadl. Dle očekávání je tedy informovali, že jejich služeb nebude potřeba. Pánové tedy udělali to, co by v této situaci udělal každý správný sportovec: vyrazili si a opili se. Hodně se opili. Bývalý armádní důstojník Rolt a bývalý válečný pilot a všeobecně velkolepý muž Hamilton zapili své smutky mimořádně silně a v časných ranních sobotních hodinách už byli ve značně povznesené náladě. Právě tehdy je konečně zastihl manažer týmu Jaguár „Lofty“ England. Dal jim na vědomí, že jeden tým ze závodu odstoupil a nakonec se s nimi tudíž počítá. Skutečnost, že se za něco málo přes 12 hodin ocitnou za volantem, je přiměla k okamžitému vystřízlivění. Alkoholu ale spořádali tolik, že se sobotního dopoledne cítili hrozně. Ani jeden z nich při vidině, že by se měl usadit za volant jako první, rozhodně neskákal nadšením. Hodili si tedy korunou. Rolt prohrál.
Čerstvý vzduch naštěstí jejich kocovinu brzy spravil a již hodinu nato jel Rolt jako třetí za Mossem s Walkerem a Luigim Villoresim s Albertem Ascarim za volantem Ferrari 375MM. Během druhé hodiny musel Moss dvakrát zastavit, čímž se propadl na 21. místo a Villoresi naopak na první. Rolt to vzal jako výzvu a Ferrari předjel, přičemž kolo pokořil novým rekordem 4 minuty a 30 sekund (185 km/h), tedy o deset vteřin rychleji, než o rok dříve předvedl Ascari. Ascariho reakce byla stejně důrazná, rekord přepsal na 4 minuty 27 sekund a započal s Jaguárem souboj, který měl trvat až do půlnoci. Vynikající brzdový systém vozu však jakoby zasáhl shůry, a za úsvitu tak Rolt s Hamiltonem vedli o dvě kola. Když se oba automobily v 8:30 ráno zastavily v boxech, panovaly zvěsti, že Ferrari odchází spojka. Dvojice v Jaguáru se tak nakonec stala nepravděpodobnými vítězi.
Přestože byli po horečce páteční noci vyčerpaní, zvládli ujet 4 088 kilometrů průměrnou rychlostí 170 km/h. Bylo to tak poprvé, co vůz na Le Mans překročil rychlost 160 km/h. To se toho roku podařilo všem prvním sedmi vozidlům. Moss s Walkerem zabojovali a závod dokončili jako druzí, za nimi následoval 5,5litrový Cunningham a jako čtvrtí Whitehead se Stewartem.
Když tým Jaguáru pozvedl sklenky k přípitku, byli dva z jeho členů spatřeni slavit poněkud nesměleji než obvykle.