24 hodin Le Mans, 14. června 1952
Jméno Pierre Levegh bylo fanouškům francouzského motorismu známé již z předválečných let. Jednou jako pseudonym (anagram) Pierra Velgha, pak coby pseudonym jeho synovce Pierra Bouillona, letitého harcovníka, jenž dosáhl v roce 1952 ve svých 46 letech veteránského věku.
V Le Mans Levegh společně s mladým spolujezdcem Marchandem reprezentovali francouzské barvy v 4,5litrovém Talbotu Lago. Vzdorovali ovšem impozantním soupeřům v podobě tří sportovních kupé Mercedes 300SL, šesti Ferrari a tří Jaguárů typu C. Hrozbou však nakonec zůstal pouze Mercedes, neboť čtyři Ferrari byly vyřazeny kvůli problémům s převodovkou a elektřinou (Luigi Chinetti byl navíc diskvalifikován kvůli natankování o kolo dřív, než bylo povoleno), a Jaguáry odstoupily ještě dřív, než závod pořádně začal. Se znalostí roviny Mulsanne v Le Mans se Jaguár pokusil zvýšit rychlost svých C modelů upravením jejích karoseriíí tak, aby měly chladiče menší otvory. Praxe ovšem vypadala jinak a během prvních tří hodin závodu se všechny vozy přehřály. Ani Mercedesy se v závodě neukázaly jako vyjímečně rychlé a za úspěch vděčily spíše selháním ostatních. A to nás přivádí zpět k Leveghovi.
V prvních úsecích byl Talbot druhý nejlepší vedle 2,3litrového Simca-Gordini Roberta Manzona a Jeana Behry, které vedlo až do poloviny závodu, kdy mu selhaly brzdy. Závod tedy ovládl Levegh. Ten ale učinil chybu, když se snažil celý závod odřídit sám a odmítl volant předat byť jen na chvíli Marchandovi. Omluvou mu budiž fakt, že byl otáčkoměr Talbotu nefunkční a Levegh měl obavy, že je Marchand málo zkušený na to, aby bez něj nezničil motor. Navíc se zdálo, že je naprosto odhodlaný zlomit rekord Louise Rosiera z roku 1950, který ze závodu odřídil 23 hodin a 40 minut a zvítězil. Stejnými ambicemi vládl i Američan Briggs Cunningham. Poté, co sám odjel celé nedělní ráno, si však odskočil a jeho spolujezdec Spear rychle využil příležitosti, aby si mohl alespoň pár etap podržet volant. Nakonec skončili čtvrtí.
V polovině dne měl Levegh náskok čtyř kol nad dvěma přeživšími Mercedesy (Karl Kling odstoupil kvůli rozbitému dynamu), jeho řízení se však stávalo nevyzpytatelnější tím víc, čím znatelněji nastupovala únava. V několika okamžicích se všechna čtyři kola Talbotu ocitla mimo dráhu. I tak si ale zarputilý veterán odmítal odpočinout. Pouhých 50 minut před cílem za svou tvrdohlavost zaplatil. Odřídil 23 hodin a vedl o 40 kilometrů, pak ale pochybil, když místo třetího zařadil první rychlostní stupeň. Motor Talbotu se rozpadl. Díky Leveghově pošetilosti mohl Mercedes bez obav skórovat, a Němci tak obsadili první dvě příčky (Hermann Lang a Fritz Riess, jednu etapu před Helfrichem a Niedermayerem). Levegha toho večera korunovali na nejméně oblíbeného sportovce Francie. Dalšího roku byla ustanovena nová pravidla, podle nichž nesměl žádný jezdec sám odjet více než 80 kol či 18 hodin. Šaškárny takových, jako byl Levegh, se tak staly minulostí.
Bohužel to nebylo naposledy, co se o Leveghovi mluvilo. V rce 1955 zahynul na 24hodinovém závodě Le Mans společně s 83 diváky v nehodě, za kterou byl – byť možná neprávem – shledán zodpovědným.
