Grand Prix Donington Park, 22. října 1938
V éře, kdy si motosport ještě stále držel znepokojující míru úmrtnosti, většina jezdců považovala zranění či smrt za riziko z povolání. Pouze několik ke všemu však přistupovalo takovým způsobem jako kavalír Tazio Nuvolari. Když roku 1920 vstoupil s motocyklem na scénu, prohlásil tento hvězdný Ital, že jej před závoděním může zastavit pouze prohlášení za mrtvého. Lékaři z něj propadali v zoufalství. Nehoda na italské Grand Prix v Monze roku 1925 jej přivedla do nemocnice, kde ležel obvázán jako egyptská mumie. Sedm dní nato už ale zase závodil, protože se mu podařilo doktory přesvědčit, aby jej obvázali tak, aby se na stroji udržel.
Když vyměnil motocykl za čtyři kola, v Alexandrii si roku 1934 zlomil nohu poté, co jeho Maserati sklouzlo na mokré silnici a vrazilo do stromu. Po čtyřech týdnech v nemocnici nejnetrpělivější pacient světa zavrhl rady lékařů a soutěžil znovu s Maserati na Avus Grand Prix v Německu. Pedály měl speciálně upravené tak, že mohl všechny tři ovládat pouze jednou nohou. Druhou měl totiž stále ještě v sádře. Před závodem byl Nuvolari uveden místním gymnastickým spolkem společně s kusem stromu, který v Alexandrii srazil. Věnování znělo takto: „Pro Tazia Nuvolariho, nebojácnou hvězdu čtyř kol, na památku příhodné překážky, jež mu zabránila v jistém vítězství a zachránila mu tak život“. Pohled na to, jak při tréninku pajdá o berlích a do kokpitu i z něj potřebuje pomoct, musela mít jistě pozitivní vliv na sebevědomí jeho soupeřů. I přes bolesti ale nakonec statečně dojel na pátém místě. Hrabě Howe, jenž skončil jako čtvrtý, Nuvolariho jízdu okomentoval slovy: „Připomeňme každému, kdo říká, jak lehkovážné to bylo, že se zároveň jednalo o jednu z nejlepších ukázek kuráže a odhodlání. Takoví muži vyhrávají!“
O dva roky později trénoval Nuvolari na Grand Prix v Tripolisu, když jeho Alfa Romeo v rychlosti 200 km/h přejela přes ostrý kámen. Vozu praskla pneumatika, otočil se a skončil v písku obklopujícím okruh. Srážka vymrštila Nuvolariho do vzduchu jako hadrového panáka a dopadl do hromady sena. Když k místu havárie přispěchala pomoc, našli pouze vůz, z něhož se kouřilo, ale žádné známky řidiče. Toho našli až o deset minut později, ležícího hluboko v seně v bezvědomí, modrého podlitinami a se zlomenými žebry. V nemocnici ho zasádrovali a nařídili mu, aby několik dní odpočíval. „Ale zajisté,“ odpověděl. „Hned po závodě to určitě udělám!“ Dalšího dne, v sádrovém korzetu a stěží schopný pohybu, dovezl Nuvolari svou Alfu na sedmém místě. Tak vznikají legendy.
Grand Prix v Doningtonu přilákala mocné německé týmy poprvé roku 1937 a znamenala pro ně takový úspěch (Bernd Rosemeyer v Auto-Unionu zvítězil), že se rozhodly jej zopakovat i o rok později. Mělo jít o poslední velkou událost sezóny, plánovanou na 2. října. Když ale německé týmy týden předtím přijely trénovat, ocitly se přímo uprostřed mnichovské krize. V případě, že by mohla propuknout válka, spěchali Němci zpátky domů a závod se tak zrušil. Poté, co však do situace vstoupil Chamberlain se slibem „mírových časů“, se soutěž přesunula na 22. října a Němci se vrátili.
Tři dny před závodem vzal pětačtyřicetiletý Nuvolari svůj Auto-Union a začal trénovat. To, že měl nyní jet v německém automobilu, bylo vyústěním hádky a rozchodu s jeho italskými zaměstnavateli. Byl zhruba v polovině okruhu, když se najednou z lesa vynořil jelen a skočil mu přímo do cesty. Nuvolari zastavil o 200 metrů dál a dobelhal se zpět ke zvířeti, ležícímu v kaluži krve. Zdravotníci v boxech začali mít obavy, když se Nuvolariho dlouho nemohli dočkat, a tak se jej vydali hledat. Našli jej, jak hladí mrtvého jelena. „Do nemocnice nikdo nepojede,“ oznámil jim vážně. „Ani tenhle nešťastník. Byl na místě mrtvý.“ Ve skutečnosti si Nuvolari při srážce zlomil žebro a lékařskou pomoc tak skutečně potřeboval. Nechtěl ale, aby ho doktoři a sestry dále obtěžovali. Odmítal také riskovat, že by ho nepustili k závodu. Namísto toho muže požádal, aby jelena odnesli, a sám se vrátil k přípravám. Poté, co pořadatele přesvědčil, aby mu jelena vycpali a vypreparovali jeho paroží, vytáhl svůj improvizovaný korzet, který si vyrobil z těsných obvazů, a chystal se oslnit britské publikum stejně jako nesčetněkrát předtím na celém území Evropy.
S absencí Rudolfa Caraccioly, který si spálil chodidlo na italské Grand Prix a navíc se nechal slyšet, že okruh v Doningtonu nemá v lásce, přebral od Nuvolariho startovní postavení Hermann Lang v Mercedesu vedle Manfreda von Brauchitsche v dalším Mercedesu a velké britské naděje Richarda Seamana rovněž v Mercedesu. Formaci uzavíral vůz ERA řízený kapelníkem Billym Cottonem. 60tisícícový dav fanoušků pozoroval vévodu z Kentu, jak se s Union Jackem chystá odstartovat závod o 80 kolech. Ihned po startu se Nuvolari vřítil do čela před kolegu z týmu Auto-Union Hermanna Müllera a tria v Mercedesu, von Brauchitsche, Seamana a Langa. V čelní pozici zůstal až do dvacátého kola, kdy zastavil v boxu. Propadl se tak na čtvrté místo za Müllera, Seamana a Langa. Na úseku Hanson’s Alta, když vůz před ním zanechal v zatáčce olejnou skvrnu, to Nuvolari riskl. Seaman ji raději objel a Nuvolari tak získal třetí místo. Tam setrval i po zastávkách na natankování, Lang si mezitím vyměnil pozici s Müllerem. Nuvolari jel s obrovskou vervou, citem a podle dobových pramenů i s širokým úsměvem na tváři. Brzy se posunul na druhou příčku. V 67. kole předjel Langa a jeho pozice už zůstala neohrožena. Omezení v pohybu se nijak neprojevilo a Nuvolari zvítězil o 32 sekund před Langem, Seamanem, Müllerem i von Brauchitschem.
Nuvolari sklidil od diváků bouřlivé ovace, zato sázkaři zarytě mlčeli. Po jeho nehodě roztrhali losy a nyní si mohli rvát pro změnu vlasy. Dva dny poté obdržel “Létající Mantuan“, jak byl Nuvolari přezdíván, společně s trofejí Grand Prix také jelení paroží, které si měl v úmyslu brát s sebou na cesty jako maskota pro štěstí. Trvalo ovšem dalších 16 let, než německý závodní automobil znovu vjel na území Anglie. Vzpomínky na Nuvolariho velkolepé jízdy však poskytovaly alespoň nějakou útěchu v těžkých časech druhé světové války.
