Targa Florio, 23. listopadu 1919
Duchovní dítě hraběte Vincenze Floria, Targa Florio, bylo počato v Sicílii roku 1906. Když byl hraběti předložen návrh uspořádat na hornatém ostrově závod, argumentoval tím, že na ostrově nejsou žádné cesty. Neodrazeni touto drobnou překážkou našli pořadatelé 145kilometrovou klikatou smyčku, která pro jezdce představovala více než výzvu. Po dvanáctileté přestávce se závod obnovil roku 1919 v pohoří Madonie na okruhu čítajícím přes 108 kilometrů. Trasa byla sice kratší, o nebezpečí bylo díky nespočtu horských zákrutů postaráno. Mezi pětadvaceti startujícími se objevilo několik zajímavých jmen. Enzo Ferrari zde zažil svou závodnickou premiéru za volantem CMN. Antonio Ascari, nová italská naděje, řídil Fiat. André Boillot, mladší bratr Georgese, který zahynul v první světové válce, řídil 2,5litrový Peugeot a René Thomas pilotoval vůz Indianapolis Ballot. Přihlásil se však pozdě, a tak musel jet celou cestu z Paříže do Neapole. V jednom okamžiku byl dokonce nucen čekat, než se na místo části cesty, zničené přívalovým deštěm, postaví lešení. Většinu soutěžících tvořili Italové, například Guiseppe Campari a Nino Franchini ve vozech Alfa Romeo či Ascari a hrabě Giulio Masetti, kteří se vezli ve Fiatech, jež závodily v Grand Prix o pět let dříve.
Thomas měl možná za to, že počasí, které doposud zažil, bylo to nejhorší možné. Večer před závodem se však strhla zuřivá bouře a pokryla hory pěti centimetry sněhu. V sedm hodin ráno dalšího dne vyjel jako první Enzo Ferrari, následovaný Ascarim, v pekelné kombinaci sněhu a větru společně s deštěm, krupobitím, plískanicí a sluncem, ne vždy nutně v tomto pořadí. Před nevyzpytatelným počasím se jezdci chránili maskami z gázy, kvůli sněhu ale museli odložit ochranné brýle. Největší nesnáze v první etapě prodělal Antonio Ascari, jehož Fiat dostal smyk na zrádné cestě a spadl do 9metrové strže. V té ho našli až v polovině závodu! André Boillot se ukázal jako důstojný následník svého vynikajícího bratra. Úvodní etapu dokončil v čase 1 hodina 54 minut a 36 sekund, čímž si vysloužil náskok čtyř minut před Thomasem. Domenico Gambino v Diattu dojel jako třetí a Fiat hraběte Masettiho jako čtvrtý. Se začátkem druhé etapy Boillotův Peugeot dostal smyk, dopadl na břeh řeky, vylétl metr do vzduchu, dopadl na dvě kola a před pádem z 60metrového srázu jej uchránila pouze šťastně umístěná hromada kamení. Labilnějšího řidiče by taková událost mohla snadno zneklidnit, ne však Boillota. Pokračoval klidně dál a svůj náskok před Thomasem si udržel i nadále, a to i přes to, že měl jeho vůz poloviční motor než Ballot.
Když se Thomas zastavil na začátku poslední etapy natankovat, s hrůzou zjistil, že je stále o sedm minut pozadu. Boillotův ležérní přístup ke křivolakému okruhu způsobil, že jeho Peugeot sjel celkem šestkrát z cesty, v mezičase byl ale i tak jednoznačně nejrychlejší z přítomných jezdců. V poslední etapě se dokonce ani neobtěžoval natankovat. Namísto toho jeho obdobně šílený mechanik zkrátka jen popadl kanystr a tankoval za jízdy. Thomas se snažil, seč mohl, tak divokým praktikám se ovšem vyrovnat nemohl. Na konci navíc naboural, čímž zvýšil Boillotův náskok o půlhodinu.
Zatímco ostatní by už nejradši spokojeně zamířili domů, Francouz jel jako šílenec až do samotného konce. To jej nakonec málem dovedlo do záhuby. Když se vzrušující novinky o Boillotově triumfu dostaly až k divákům, jejich davy se sešly přímo na trase okruhu. Peugeot se vynořil z posledního rohu a Boillot tak před sebou nečekaně spatřil hordy lidí. Neprodleně zabrzdil a zahnul, aby se vyhnul shluku gratulantů, namísto toho se však otočil přímo do hlavní tribuny. Pouhých 9 metrů před cílem. Diváci, nejspíš pod tíhou viny za takový průběh (přestože tři z nich vyšli ze srážky se zraněním), začali vůz tlačit zpět na cestu. Jeden z přítomných novinářů ovšem poukázal na to, že pokud vůz Boillot nevytlačí sám jen se svým mechanikem, bude diskvalifikován. Vyčerpané dvojici se podařilo automobil dostat do cíle pozpátku. To však zdaleka nebyl konec. Ernest Ballot jim totiž připomněl, že i takový dojezd je proti pravidlům, a tak museli nasednout zpátky do vozu, otočit se a tentokrát do cíle dojet správným směrem. Dva metry za cílem se Boillot složil na zem, vítězně mumlaje: „Všechno pro Francii!“
S průměrnou rychlostí 55 km/h závod ovládl. Antonio Moriondo dojel v Itale jako druhý, půl hodiny za Boillotem, Gamboni o dalších dvanáct minut později jako třetí. Enzo Ferrari závod dokončil (bezpochyby výkon sám o sobě), byl však značně pozadu. Novému hrdinovi Boillotovi se nikdo nemohl vyrovnat.
