Indianapolis 500, 30. května 1913
Základní kámen 4kilometrového okruhu v Indianapolis byl položen roku 1909 a přišel na 250 000 dolarů. Povrch trasy tvořil přírodní kámen, který konstruktéři vybrousili párou dohladka, což se však ukázalo jako příliš nebezpečné. Nakonec byla tedy trať osázena třemi miliony cihel a vysloužila si přezdívku Cihelna. Cihly na místě setrvaly až do roku 1935, kdy je nahradil asfalt, jen startovní a cílová rovinka zůstala ještě cihlová. Znovu byla cesta vyasfaltována roku 1961, a to tentokrát celá až na symbolickou cihlovou cílovou čáru. Až do roku 1971 se závod o 200 etapách a 500 mílích (tedy 805 kilometrech) jezdil na Den obětí války, nyní se přesunul na poslední neděli v květnu. První pětistovka se uskutečnila roku 1911, o rok později ji Ralph Mulford dokončil s ležérní rychlostí 90 km/h, jen pro peníze, a dokonce se cestou stačil zastavit na oběd! Roku 1913 se na titulky dostalo pro změnu pití.
První dva roky pětistovky byly výhradně americkou záležitostí, roku 1913 se však proměnila v evropskou soutěž. Soutěžilo pět cizinců („snědých mimozemšťanů“, jak o nich referoval americký tisk) a na startu nastoupilo osm neamerických vozů – dva Peugeoty, dva Mercedesy, tři vozy Isotta-Fraschinis a jeden Sunbeam. Vzhledem k výrazně menší velikosti amerických automobilů oproti evropským se zde neutkalo žádné z monster. Ze zúčastněných Evropanů měl pouze Francouz Jules Goux jakous takous zkušenost s okruhovým závoděním, na jaře téhož roku totiž soutěžil v Brooklands, kde se mu podařilo dosáhnout úctyhodných 175 km/h. Pro Indianapolis zvolil 7,4litrový Peugeot, v němž na nezapomenutelném francouzském Grand Prix roku 1912 soutěžil Georges Boillot. Mělo to být dobré znamení.
Američan Robert Evans vedl v Masonu prvních pár okruhů, brzy se však závod zvrhl v souboj dvou Peugeotů Gouxe a Paula Zuccarelliho, 7,2litrového Keetonu Američana Boba Burmana a favorizovaného Sunbeamu Alberta Guyota. Guyot si však jízdu příliš neužil. Jako mechanik mu vypomáhal R. F. Crossman a diváci usoudili, že by bylo lepší, kdyby se role obrátily. Ačkoliv za celých 805 kilometrů nemuseli v Sunbeamu jedinkrát měnit pneumatiku, Guyot svedl dojet pouze na ubohém čtvrtém místě a čelním pozicím se ani nepřiblížil. Goux oproti tomu stihl nespočet zastávek a na každé z nich do sebe hodil oblíbené pití Francouzů, šampaňské. Po celý závod zvládl celkem šest lahví! Účinky zkonzumovaného alkoholu se ho nijak nedotkly. Naopak, nápoj jej dovedl k výšinám. Když pak Burman po druhých 160 kilometrech odstoupil a Zuccarelliho zradil karburátor, zamířil Goux neohroženě do čela. Stal se tak prvním Evropanem, který v Indianapolis zvítězil (a mimo jiné obdržel také cenu ve výši 8 750 dolarů), a to před Spencerem Wishartem v 4,9litrovém Mercedesu, který do cíle dojel v plamenech, a Charliem Merzem ve Stutzu.
Goux přijel zpátky do Paříže jako národní hrdina. V následujících letech se vedla dlouhá debata o tom, nakolik pravdivá byla ona historka o šampaňském. Goux však i nadále tvrdil, že vodu tedy rozhodně nepil. Dodal, že se navíc jednalo o archivní kus, před závodem složitě opatřený panem Kaufmanem z New Yorku, americkým zastupitelem firmy Peugeot.
