Z New Yorku do Paříže, 12. února 1908
Pouhých několik týdnů po závodu z Pekingu do Paříže spojil Le Matin síly s New York Times, aby vyhlásili další maratón. Tentokrát bylo v plánu obkroužit zeměkouli z New Yorku do Paříže. Plán cesty byl mírně řečeno ambiciózní. Zahrnoval pozemní zimní jízdu západem Kanady a Aljaškou a následně po ledu Beringovým průlivem do Ruska! Časopis The Motor označil takový plán za šílený. Není tedy překvapením, že pár detailů muselo být přeci jen změněno.
Na start mělo nastoupit sedm vozů, Itala však byla na poslední chvíli odepsána, když pořadatelé rozhodli, že by měla mít – vzhledem k velkému úspěchu na závodu Peking–Paříž – handicap celého týdne. Vozů se tedy před redakcí New York Times na Times Square sešlo šest: francouzský automobil Motobloc (řízený pekingsko-pařížským „přeživším“ Charlesem Godardem), De Dion-Boutoun a Sizaire-Naudin, dále italský Züst, řízený Antoniem Scarfogliem, básníkem, spisovatelem a synem vydavatele novin z Neapole, pak i americký Thomas Flyer, pilotovaný Georgem Schusterem, a nakonec německý Protos, přihlášený pod jménem německého císaře a řízený poručíkem Hansem Köppenem z 15. pruského pěšího regimentu. Císař rovněž poslal německému týmu zvláštní osobní pozdrav. Dav čítající téměř 250 tisíc Newyorčanů sledoval start automobilů v záplavě korkových zátek a vlajících národních vlajek. Aby byly posádky co nejlépe připraveny na vyčerpávající cestu, bylo každé z vozidel vybaveno náhradními součástmi, lopatami, plachtami, lyžemi, jídlem a pro případ nouze i střelnou zbraní.
Pokud soutěžící očekávali relativně bezproblémovou cestu až na Aljašku, mýlili se. Nejhorší počasí za celou dobu závodu bylo totiž vyhrazeno hned pro stát New York. Husté sněžení a záplavy bahna proměnily silnice ve zcela neprůjezdné. Bezostyšný Godard se tedy pokusil převézt svůj Motobloc vlakem, což vedlo k jeho okamžité diskvalifikaci. Nedlouho nato vypadl také Sizaire-Naudin s rozbitou zadní nápravou. Zbývající čtyři jezdci pokračovali dále na západ, po třech týdnech se však dostali pouze do Chicaga. Podle původního plánu měly být vozy dopraveny na Aljašku ze Seattlu 10. března, počasí ovšem časový horizont zcela narušilo. Díky perfektně dostupnému servisu domácí firmy jel Thomas Flyer napříč Středozápadem v čele. Když se automobil v Nebrasce téměř utopil v hlubokém bahně, místní farmáři jej vlastnoručně vykopali. Ještě horší zvraty čekaly ve Wyomingu, kde tříčlenná posádka s nelibostí zjistila, že cestu blokuje sníh. Byli proto nuceni jet 72 kilometrů z Carteru do Evanstonu po kolejích. Bohužel právě toto později posloužilo jako záminka k napadení jejich úspěchu.
Thomas přijel do San Francisca 24. března a o čtyři dny později se již plavil na Aljašku. Brzy nato zjistil, že pokoušet se o arktický průjezd je zhola nemožné. Vrátil se tedy zpátky, jen aby zjistil, že Protos, předtím zabředlý v mokřině ve Wyomingu, vycestoval z Ogdenu v Utahu vlakem do Seattlu a odtud na lodi do Ruska. Vozy De Dion a Züst mezitím vyrazily lodí do Japonska. Le Matin totiž v panice uveřejnil, že velká dřina v Americe je k ničemu, neboť se závod znovu odstartuje ve Vladivostoku! Jako ústupek námaze, kterou posádka Thomase vynaložila k tomu, aby se jako jediná skutečně dostala na Aljašku, získala 22denní bonus, díky němuž mohla dohnat zbytek soutěžících. Naopak posádka Protosu byla penalizována 30 dny kvůli tomu, že jela vlakem. Celá událost se tak pomalu proměňovala ve frašku budící opovržení motoristických publikací. The Autocar – pod tímto názvem časopis známe i dnes – komentoval: „Jak vidno, pořadatelé se závod snaží usnadnit, co to jen jde. Takže si říkáme, jestli by nebylo lepší rovnou vozy dovézt z New Yorku do Le Havre a do Paříže pokračovat odtamtud.“
Přejezd do Japonska se však již obešel bez větších incidentů, a když Schuster dorazil do hotelu Maibara ve venkovské oblasti, událost se zapsala do tamních kronik jako vůbec první případ, kdy sem zavítalo motorové vozidlo. Po překonání špinavých japonských cest byly všechny tři vozy vyslány na další loď, která je přepravila do Vladivostoku, kde se setkaly s Protosem. De Dion na příkaz samotného továrníka, hraběte de Diona, ze závodu odstoupil, a tak 22. května odstartovaly ve Vladivostoku vozy už jen tři.
Thomas se opět dostal do vedení, třebaže jel lenochodím tempem 16 kilometrů za den, brzděn močálovitým terénem. Poté zamířil podél Transsibiřské magistrály, inspirován trasou závodu Peking–Paříž. Ovšem to jen do doby, než se mu rozbila převodovka. Šanci ujmout se vedení tak dostal Protos. Naopak posádka Züstu v mezičase málem utonula v mokřinách. Jakmile vjely automobily na evropskou půdu, Le Matin opět zpanikařil, tentokrát ve vidině, že by německý vůz, Protos, mohl zvítězit. Opět se tedy měnila pravidla a místem cíle nyní měl pro Protos být domovský Berlín. Züst měl končit v Paříži podle plánu a pro Thomas Flyer měla být objednána loď do New Yorku. Naštěstí nikdo ze zúčastněných změně nařízení nevěnoval pozornost, a tak 30. července vjel Protos do Paříže, do atmosféry, kterou jeden z pozorovatelů popsal jako „trapné ticho“. O čtyři dny později, s 21 470 kilometry ujetými za 169 dní, do Paříže dorazil i Thomas. Toho pro změnu vítal jásot a okamžité prohlášení za vítěze. A teď teprve začala ta opravdová zábava – vítězství si totiž nárokovaly všechny tři vozy.
Schuster si byl svou výhrou jist: dorazil sice o čtyři dny později než Protos, německé vozidlo však přece mělo obdržet 30denní penaltu! A navíc na své trase kompletně vynechalo cestu Japonskem. Němci reagovali obviněním Američanů, že přes Wyoming cestovali po kolejích. Zbývala ještě posádka Züstu. Scarfoglio a jeho tým se v Paříži objevili až za další dva měsíce kvůli zpoždění v Omsku, kde byli zadrženi pro podezření ze špionáže, když se pokoušeli poslat telegram v italštině. Když konečně dojeli do Paříže, výhru bez nejmenších pochybností brali za svou a oba zbývající týmy obvinili z podvádění.
Když všechen povyk utichl, pořadatelé vyhlásili vítězem automobil Thomas Flyer. Závod znamenal pro americký průmysl velkou vzpruhu a prodej Thomase vzrostl o 27 procent. George Schuster se stal národní celebritou. Osud však nebyl tolik nakloněn vozu Züst, jehož úděl se až strašidelně podobal konci Italy po závodu Peking–Paříž. Automobil byl po závodu vyslán na přehlídku do Anglie, kde byl zničen při požáru vlakového nádraží.
