Závod z Paříže do Vídně, 26. června 1902
Na závod z Paříže do Vídně – událost, která měla konkurovat každoročním závodu Gordona Bennetta – se přihlásilo 148 soutěžících. Nejen tedy, že se sešla hojnost závodníků, ale navíc se sem sjely i vozy všech velikostí a tvarů: od maličkých Renaultů po silnější, ale občas líné Panhardy až po Morsy a Mercedesy. Závodu se rovněž účastnilo několik movitých amatérů, jako svérázný hrabě Eliot Zborowski v Mercedesu či Američané William K. Vanderbilt v Morsu a George Heath v Panhardu.
Jakmile automobily vyrazily z Paříže, stovky diváků spěchaly na zvláštní vlak do Belfortu, aby stihly závěr první etapy. Poblíž Nangis se cesta sbíhala s kolejemi a cestujícím se tak naskytla možnost spatřit vůz Henriho Fourniera, který tou dobou dosahoval závratné rychlosti 129 kilometrů za hodinu. Fournier však za své předvádění krátce nato zaplatil, když se jeho vozu zlomila hnací hřídel. Na osmnácté příčce závodil Francouz Marcel Renault v malém voze o šestnácti koních vyrobeném Renault Fréres, společností, již založil se svým bratrem Louisem. Ačkoliv se nemohl rovnat s většími vozy co do rychlosti, na své si přišel v nevyzpytatelných horských úsecích. A to především třetího dne, kdy se jezdci při průjezdu západního Rakouska museli utkat s horou Arlberg o výšce úctyhodných 1802 metrů. Sjezd z vrcholu byl nebezpečný, brzdy závodících vozů dosud nebyly postaveny před tak náročnou zkoušku. Renault se však s úkolem vyrovnal obdivuhodně a ve Švýcarsku a Rakousku vše dohnal do té míry, že se až do cíle ve Vídni, 26. června, po čtyřech dnech náročné jízdy, chopil vedení. Ke konci však málem všechno pokazil! Cíl byl na běžeckém stadionu na kraji města a Renault do něj vjel ze špatného konce. Pořadatelé trvali na tom, aby se vrátil a zkusil to znovu, tentokrát správně. Zajížďkou ztratil 15 minut a náskok, s nímž zvítězil před hrabětem Zborowskim byl tak mnohem menší, než mohl být. Do cíle se dostalo i šest dalších Renaultů, včetně toho řízeného zmíněným bratrem Louisem, a to i přesto, že se jeho automobil srazil s Mercedesem barona de Caterse při čekání na prohlídku vozu v Salzburgu. Srážka zanechala na Renaultu následky v podobě zlomeného náboje předního kola. Vůz si nevezl náhradní kolo a tak si Louisův vynalézavý mechanik musel poradit jinak: vyrobil náboj ze dřeva. Ten naštěstí nakonec k dojezdu do Rakouska stačil.
Nesnáze bratrů Renaultových však nebyly ničím ve srovnání s tím, co si prožil Charles Jarrott se svým téměř čtrnáctilitrovým Panhardem. Druhý den závodu se mu rozbil rám těsně před noční zastávkou v rakouském Bregenzu. Jarrott a jeho mechanik George Du Cros usoudili, že pokud ho posílí, zvládnou dojet alespoň do Salzburgu. Podařilo se jim opatřit si vrtačku a pár šroubů, horší už to bylo se čtyřmi dlouhými kusy dřeva. Nakonec se inspirace objevila právě, když už se Jarrot chystal ulehnout v hotelu. Později napsal: „Právě jsem se chystal do postele a zhasínal světlo, když jsem si všiml stolku, na kterém stál podnos, a řekl jsem si, že jeho čtyři nohy jsou přesně to, co hledám.“ Oba souhlasili, že tak pozdě v noci není nejvhodnější ptát se manažera hotelu, jestli by jim byl ochoten stolek prodat, a tak jej rozmontovali potají. Do každé nohy pak potřebovali vyvrtat čtyři díry, aby je ráno mohli přišroubovat k rámu. Dřevo ovšem bylo velmi tvrdé, a tak přišel Du Cros s geniálním nápadem se zapřít proti zdi. „K našemu nadšení byl úspěšný,“ vzpomínal Jarrott. „Ale problém byl, že se provrtal až moc hluboko, čímž strhl část omítky. Aby mi ukázal, jak snadno se to mohlo stát, strhl s úspěchem i další.“ V klíčovém okamžiku si poté Jarrott navíc vyvrtal díru do ruky namísto dřeva. Další půlhodinu proto dvojice strávila páráním povlečení na obvazy. „V tom pokoji nebylo snad nic, co bychom nějak nezužitkovali,“ dodal Jarrott. „Snažím se nepředstavovat si výraz majitele, když tuhle spoušť objevil.“
Dalšího rána se vyhnuli odhalení tak, že se vypařili s prvními denními paprsky a na cestě byli o sedmé hodině. Do Salzburgu dorazili právě včas, aby vyvrátili drb (který rozšířil reportér The Times až do Londýna), že zahynuli při nehodě. Provizorní podvozek zafungoval, i když v jednom momentě v závěrečném úseku musel Du Cros ležet na kapotě s ručníkem omotaným okolo vodní pumpy, aby zabránil únikům vody. Pět kilometrů před Vídní se však kvůli křivému rámu rozbila převodovka. Neúnavný Jarrott si přivlastnil čísi kolo a odjel hledat pomoc. Když se vrátil, našel Du Crose, jak sedí v autě, které k finiši táhl koňský povoz. Taková potupa byla příliš i na Jarrotta. Přeřízl lano a naskočil do auta. Vůz burácel, chrlil kouř a plameny. Pak mu upadl výfuk. Na cílové rovince se převodovka rozsypala úplně a vozidlo se nepohnulo už ani o metr, Jarrotta s Du Crosem to ovšem nechalo chladnými. Přes všechny nepřízně osudu přece dokončili závod z Paříže do Vídně!
