Závod Paříž – Rouen, 22. července 1894
Motorismus byl ještě v plenkách, když Pierre Giffard, majitel pařížských novin Le Petit Journal, přišel s nápadem uspořádat první automobilové klání. Nejednalo se ani tak o závod, jako spíš o pokusnou jízdu o délce 128 kilometrů po hrbolatých cestách z Paříže do Rouenu. Jeho vítězem se mělo stát to vozidlo, které splní požadavky poroty (složené výhradně z redaktorů Le Petit Journal) na bezpečnost, snadnou ovladatelnost a nízké náklady. Doufaje v nejvyšší možnou publicitu pro své noviny, Giffard bezpochyby s radostí vítal všech 102 nadšenců, kteří se přihlásili s vidinou přitažlivé výhry ve výši 5000 franků. Přihlašovací listina obsahovala ohromnou přehlídku vozů, z nichž sotva dva byly stejné a jež byly obdařeny dvaceti odlišnými metodami pohonů. Přepestrá škála se rozpínala od parních modelů přes modernější vozy poháněné benzinem až po vynálezy stlačované vzduchem, hnané kupředu klíčky, gravitací, kyvadlovým mechanismem či kombinací pohyblivého a mechanického motoru. A dokonce zde byl přítomen i raketu připomínající baricykl, prostředek ovládaný pouze přenášením váhy jezdců.
Organizátoři stanovili přísná pravidla pro to, které vozy měly povoleno soutěžit. Prvním krokem byla prohlídka, po níž ve hře z přihlášených 102 modelů zůstalo jen 25, pravděpodobně těch o něco méně bizarních. Původně byl závod naplánován na 7. června, mnoho vozů však toho dne ještě nebylo připraveno, a tak se datum startu oddálilo na 22. července. To poskytlo větší prostor pro kvalifikační jízdu o délce 51 kilometrů, již musel každý ze soutěžících absolvovat. Časový limit organizátoři stanovili na tři hodiny, trasa tedy vyžadovala průměrnou rychlost celých 17 kilometrů za hodinu. Tento limit byl ovšem vzápětí zhodnocen jako příliš tvrdý a posléze upraven na hodiny čtyři, s dosažitelnější rychlostí 13 kilometrů za hodinu. 17 vozů podstoupilo kvalifikační jízdu 19. července, dále jich postoupilo pouze 13. Z druhé skupiny se následující den kvalifikovalo všech šest jezdců, dva další vozy přibyly den poté. Na startovací čáru tedy nastoupilo 21 vozů (poháněných výhradně benzinem či parním motorem), které se tak mohly směle vydat na 128 kilometrů dlouhou pouť z Paříže do Rouenu.
Slavnostní akce začala o osmé hodině ranní na pařížském předměstí Neuilly a cesta probíhala přes Nanterre a St Germain do Mantes, kde měli závodníci přestávku na oběd. Poté se pokračovalo dále do Vernonu a Rouenu. Soutěžící na cestě povzbuzovaly celé vesnice a davy lidí zasypávaly vozy květinami a ovocem. Rodiny stavěly na okrajích cest piknikové stoly, aby mohly směle zírat na šinoucí se monstra. Pro některé z pozorovatelů to bylo vůbec poprvé, co na vlastní oči spatřili motorový vůz. Na palubě každého vozidla byl kromě řidiče a spolucestujícího rovněž hodnotitel, jehož úkolem bylo určit, je-li vozidlo způsobilé pro první cenu podle stanovených kritérií. Vozy byly vypouštěny ve třicetisekundových intervalech, brzy však bylo jasné, kdo je nejmocnějších kandidátem na výhru: obrovský De Dion, parní traktor řízený bohatým playboyem a proslulým milovníkem soubojů, hrabětem Julesem De Dionem. Vedoucí jezdci dokončili 49 kilometrů do Mantes okolo jedenácté hodiny dopolední, jako první samozřejmě De Dion, následovaný Georgesem Lemaîtrem v Peugeotu a Emilem Levassorem v Panhardu. Pokusy o stanovení přesných časů v Mantes byly značně chaotické, po poklidném obědu však jezdci započali druhou část trasy okolo půl dvanácté.
Není překvapením, že si hrabě De Dion udržel vůdčí pozici až do Rouenu. Některé z okamžiků jeho krasojízdy poskytly divákům neobvyklé zvraty, třeba když jeho vůz museli vyprošťovat ze spárů uvolněných kamenů či když jindy pro změnu špatně odbočil a skončil v bramborovém poli. Trasu zdolal v čase 6 hodin 48 minut s průměrnou rychlostí 19 kilometrů za hodinu. Před Lemaîtrem zvítězil o tři a půl minuty. I přesto však hrabě první cenu nezískal, jelikož se porotě nezamlouvalo, že jsou k ovládání vozidla potřeba dva lidé – řidič a topič přikládající do kotle – a jako takový De Dionův traktor nedostál požadavkům. Hrabě tedy skončil druhý, jakkoliv byl oslavován pro svůj „zajímavý parní traktor, vyvíjející rychlost nevídaným způsobem, obzvlášť pak při jízdě do kopce“. První cenu tedy obdržel Lemaître společně s Levassorem, oba s vozy na benzinový pohon. Tento den byl pro benzinové stroje vůbec přelomový. Zatímco všech třináct těchto vozů úspěšně dokončilo jízdu, polovina z osmi parních vozidel se rozpadla. Tehdy se ukázalo, kde leží opravdová budoucnost motorů!
