Bordino se dostal za volant v roce 1911 a hned na první pokus se mu podařilo vyhrát závod do vrchu Chateau Thierry. V témže roce dostal šanci s monstrózním S76 s motorem určeným pro vzducholodě o objemu přes 28 litrů a v Británii zaútočil na několik rekordů. V Brooklands byl úspěšný – z auta dostal v té době fantastických 198.5 km/h. V rozletu ho však přibrzdila první světová válka.
Pietro se dal s Fiatem opět dohromady v roce 1921, kdy se turínský výrobce rozhodl vrátit k závodění. V září startoval s třílitrovým Fiatem 802 v premiérové Velké ceně Itálie na okruhu Montichieri blízko Brescie a prokázal svůj obrovský potenciál. Do cíle se sice nedostal – ze závodu ho vyřadily problémy s magnetem a pro výhru si dojel Jules Goux s Ballotem – ale zaznamenal nejrychlejší kolo, což v následujících třech Grand Prix zopakoval. Ve francouzském Štrasburku vedl v těžkých podmínkách od druhého kola, ale jeho 804 dvě kola před cílem odešla zadní náprava a vítězství získal Felice Nazzaro, který však v závodě přišel o týmového kolegu a svého synovce Biagga.
Druhý ročník Velké ceny Itálie se v září 1922 jel na zbrusu nové trati v Monze a diváci byli svědky střídání stráží – Bordino opět zajel nejrychlejší kolo, svého mentora Nazzara porazil o osm minut a dojel si pro velké vítězství. Pietro si vysloužil přezdívku Il Diavolo Rosso, Rudý ďábel, a byl oslavován jako nejrychlejší jezdec Evropy.
V následující sezoně opět vedl Velkou cenu Francie, ale stejně jako loni ho zradilo auto. Fiat však postupně začal ztrácet konkurenceschopnost, talentovaní designéři odcházeli do týmů s pevnějším finančním zázemím a najednou byla první místa výsledkových listin závodů plná Alfy Romeo, Sunbeamu a Delage. Tým se vydal hledat nové možnosti do USA, ale podcenil pokrok Duesenbergu a Milleru. Vše, co na Italy čekalo, byla série průměrných výsledků a jen několik výher v menších závodech.
Na dřevěné trati v Los Angeles Bordino nedojel, dokázal však vyhrát 25 mílový sprint na stejné trati, ale ve Fresnu dojel až pátý. Vyhrál sice další sprint v Cotati, ale v hlavním závodě získal jen deváté místo. Lepší výsledky nepřicházely ani později, osmé a šesté místo v Culver City byly pod Bordinovy možnosti a rozhodně nenaplnily očekávání. Náladu Pietrovi nezlepšilo ani desáté místo v Indianapolis 500.
V roce 1927 Fiat přichystal evropský comeback. Nové Tipo 806 ale nestačilo projít dostatečným množstvím testů a tým tak nestartoval v hlavním závodě VC Itálie, který vyhrál Robert Benoist, ale až ve druhém klání v kategorii Formule Libre. Bordino v prudkém dešti předvedl úchvatnou jízdu a diváci s nadšením sledovali jeho dlouhé smyky v zatáčkách. Poradil si se všemi soupeři a zvítězil o jednačtyřicet vteřin před Giuseppem Camparim za volantem Alfy P2.
Návrat Fiatu ale netrval dlouho a vedení týmu se rozhodlo nepokračovat. Pietro se tak v roce 1928 přidal k Bugatti. Celou Mille Miglia se toho roku pral s problémy s brzdami a auto dokázal dostat jen na těžko uspokojivé sedmé místo. V závodě na Circuito di Pozzo Bordino držel s T35B první místo, dokud ho nedonutily odstoupit problémy s motorem. Vítězství tak získala vycházející hvězda Tazio Nuvolari.
15. března 1928 Pietro trénoval na Targa Florio v Alessandria v severní Itálii, když se pod kola jeho T35B připletl pes. Bugatti se následkem nárazu zaseklo řízeni, auto se následně převrátilo do řeky, kde se čtyřicetiletý Bordino utopil.
