Nigelovy začátky vypadaly nějak takto: přes týden to byl kvalifikovaný inženýr pracující pro Lucase Girlinga, o víkendu závodník. Jeho žena ho podporovala natolik, že dokonce souhlasila s prodáním bytu, aby mohl pokračovat. Pak ale přišla nehoda ve Formuli 3 v Oulton Parku, kde se zapletl s trochu šíleným Italem de Cesarisem. Ten se pokusil vrhnout do mezery, která tam však nebyla, narazil do Nigelova Marche a poslal ho v kotrmelcích mimo trať. Výsledkem nehody bylo několik zlomených obratlů.
Za dva dny ovšem přišla životní nabídka: ozval se Colin Chapman z Lotusu a nabídl Mansellovi testování v F1. Zraněný Nigel samozřejmě přijal. Věděl, že u Lotusu je místo druhého volné, ale zároveň si byl dobře vědom, že o něj mají zájem i zkušenější jezdci jako Jan Lammers, Eddie Cheever a Elio de Angeles. Takže se mazaně zaměřil na pozici testovacího jezdce a s léky proti bolesti se mu ji podařilo získat. Druhým jezdcem se stal de Angeles a jedničkou byl Mario Andretti.
Premiéru v F1 si nováček odbyl při Velké ceně v Rakousku a kvalifikoval se s nejstarším týmovým autem Lotus 81-Ford do poslední řady. Už před závodem měl ale problémy, protože palivo unikalo do kokpitu, a ani během závodu se situace nezlepšila. Nigel Mansell dostal auto na třinácté místo, ale ve 41. kole motor vypověděl službu a nepříjemný debut byl u konce.
V roce 1981 získal v Belgii první pódiové umístění, když Lotus 81 dovezl do cíle na třetí pozici a ani dál si nevedl špatně. Dokonce se za dobrá umístění dočkal od Chapmana zvýšení výplaty. Až taková pohoda ale v týmu nebyla. Nigel byl trnem v oku manažerovi týmu Peteru Warrovi, který prohlásil, že Mansell nevyhraje Velkou cenu, dokud bude mít díru v zadku.
Na konci roku 1982 Colin Chapman, motor celého Lotusu a Nigelův mentor, zemřel. Warr získal v týmu výraznější pozici a chtěl Mansella vyhodit, ale britský výrobce cigaret a sponzor týmu John Player chtěl, aby byl v týmu Angličan a prosadil si svou. Nigel tedy pokračoval ve dvou dalších sezonách, ale kromě třetích míst v Británii v Brands Hatch v roce 83 a ve Francii a Holandsku v roce příštím se mu příliš nedařilo.
Mansellův styl se ale líbil Enzo Ferrarimu. Brzy zazvonil telefon a Nigel se vydal do Maranella, kde souhlasil se spoluprací pro příští sezonu. Jednání ale nedopadla nejlépe. O několik dní později Mansell zavolal, že mluvil se svým právníkem a nabídku Ferrari odmítl s tím, že podepsaná nabídka nebyla zavazující. V Itálii zuřili a obvinili ho, že se takto jen snažil získat zvýšení platu u Lotusu. Ať už byly Mansellovy plány jakékoli, na konci sezony 1984 Warr získal Ayrtona Sennu z Tolemanu a Nigelovy dny v Lotusu byly sečteny.
V roce 1985 podepsal s Williamsem jako číslo dvě za Keke Rosbergem a ukázalo se, že rychlý Williams-Honda byl přesně tím, co potřeboval. Po více než 70 pokusech konečně vyhrál závod v F1. Dokonce hned dva za sebou, v Británii a Jižní Africe. Na konci sezony se ale ve Williamsu začalo jiskřit, když Rosberg odešel k McLarenu a k týmu se přidal ošemetný Nelson Piquet. Neustálé souboje a hádky se staly náplní několika dalších let. Mansell v následujících dvou sezonách vyhrál deset závodů, ale byl to Piquet, který na konci sezony 1987 získal titul.
Honda pak přestala Williamsu dodávat motory, takže se tým musel v následujícím roce spokojit s 3.5 litrovými V8 Judd. Ten rok Williams nezískal ani jedno vítězství. Nigel toho měl dost už v polovině sezony a na jejím konci podepsal s Ferrari.
Tento přestup se začal jevit jako správný krok, když hned při svém prvním závodě oslavil přestup výhrou v Brazílii. Už tady se prezentoval neskutečně odvážnou jízdou, ale předvedl se hlavně výkonem na Hungaroringu o pět měsíců později, kde ukázal neskutečné akrobatické kousky a dojel si pro vítězství na trati, která není zrovna známá pro snadné předjíždění. U fanoušků Ferrari si tím vysloužil přezdívku Il Leone, lev.
Ve Ferrari to ale Nigela přestalo brzy bavit díky vnitřním politickým rozbrojům, které byly pro Italy typické, v roce 1991 přijal nabídku z Williamsu a stěhoval se zpět na ostrovy. Trik byl v tom, udržet zastaralý Williams FW14 Renault pohromadě tak dlouho, aby mohl vyhrát závod. Týmový kolega Riccardo Patrese vše začal výhrou v Mexiku s Mansellem hned za zády. I v dalším průběhu sezony to pro tým vypadalo slibně, když Nigel vyhrál ve Francii, Británii, Německu, Itálii a Španělsku, ale ani to mu nakonec nestačilo na titul, který patřil Ayrtonu Sennovi s McLarenem. Pro Nigela to bylo již třetí druhé místo.
V roce 1992 si ale Mansell šel se svým typickým odhodláním a s perfektně připraveným autem pro titul. Vyhrál devět závodů, zaznamenal (tehdy) neslutečných 108 bodů a konečně se stal mistrem světa. Příští sezonu se rozhodl vydat do USA – nelíbilo se mu, jak se začínal Williams formovat, když to vypadalo na příchod Ayrtona Senny a Alaina Prosta. Určitě ale nelitoval – hned na první pokus v sezoně 1993 získal titul v CART.
Finální součet: Mistr světa v F1, 31 vyhraných Velkých cen a titul v sérii IndyCART.
Nigel se k závodění několikrát vracel, s Williamsem v roce 1994 a McLarenem v roce 1995. V roce 2005 se ve věku 52 let pustil do série Grand Prix Masters. Dokázal, že to v sobě pořád má, a připsal si výhry v Jižní Africe a Kataru. Se svými syny Leem a Gregem to zkoušel také v roce 2010 v Le Mans, ale ve čtvrtém kole jedna z pneumatik 4.5 litrového Ginetta Zytek praskla a auto nabouralo. Nigel byl zrovna za volantem. Nic vážného se mu naštěstí nestalo.
