Kromě titulu si lidé Mika nejvíce pamatují díky závodu ve Francii v roce 1953, kde si jako 24 letý mladík s minimálními zkušenostmi z vrcholového závodění vyšlápl se svým Ferrari na tři poslední mistry světa, Farinu, Fangia a Ascariho.
K Ferrari se Mike dostal možná trochu náhodou. Jen jedenáct měsíců předtím se svým otcem a mechanikem bydleli během VC Holandska ve stejném hotelu, jako hlavní designér Ferrari Aurelio Lampredi a týmový manažer Nello Ugolini a všichni si společně dali pár drinků. Italové říkali, že na ně Mike udělal dojem a že si po návratu do Maranella promluví s Enzo Ferrarim. V té době měl již Mike s Cooperem-Bristolem za sebou třetí místo v Británii a čtvrté v Belgii. O pár týdnů později skutečně přišla nabídka z Itálie a Mike byl pozván k testování v Modeně. Ferrari byl spokojený a Mike se připojil k týmu velikánů: Alberto Ascari, Giuseppe Farina a Luigi Villoresi. Slušná společnost.
Hawthornovi se vedlo dobře. Dojel čtvrtý v Argentině a Holandsku a šestý v Belgii. Pak přišla právě Velká Cena Francie v Remeši, kde Angličan ohromil svět. 3. července 1953 všichni čtyři jezdci Ferrari řídili 500 F2 a proti nim stály hlavně Maserati A6SSG Juana Manuela Fangia, José Froilána Gonzáleze, Felice Bonetta, Toulo de Grafendieda a Onofre Marimona. Závod byl neskutečně vyrovnaný, diváci jen nevěřícně zírali, jak se tři Ferrari vedle sebe řítí po rovině rychlostí 250 km/h. Všechna Ferrari byla tak vyrovnaná, že se mohli jezdci předjíždět v podstatě jen s šikovným využitím slipstreamingu. Hawthorn, Ascari, Villoresi, Farina a Fangio jeli všichni ve skupině a každý z nich hledal jakoukoli mezeru.
Prvních 29 kol vedl José Froilána González, pak ale musel do boxů pro palivo. Vedení balíku tedy převzal Fangio a Hawthorna měl přilepeného hned za sebou. Postupně se začali ostatním vzdalovat a souboj o vítězství se přeměnil v podstatě v mezigenerační duel 42 letého Argentinec a mladého rychlíka z Anglie. Oba jeli jako posedlí, občas se na sebe dokonce smáli, jak si ty chvíle užívali.
Když se Mike poprvé dostal před Fangia, myslel si, že jeho týmoví kolegové ho jen nechávají Fangia zabavit a vyčkávají na správný moment k útoku. Ten ale nepřišel. Juan Manuel Fangio v jednu chvíli ztratil několik set metrů, jako kdyby špatně přeřadil, ale Mikovi zase překáželo pomalé Gordini a brzy měl Fangia za sebou. Bitva byla plná dotyků aut, která jela jen několik centimetrů od sebe. Mike musel dokonce vyjet na trávu mimo trať, aby se v rychlosti 250 km/h dokázal vyhnout dalšímu pomalejšímu autu.
Blížil se konec závodu a Mike věděl, že převézt zkušeného Fangia nebude snadné. Nejprve chtěl ze zatáčky Thillois před cílem vyjíždět jako první s Fangiem za sebou, ale věděl, že by tak Argentinec díky slipstreamingu získal vyšší rychlost a v cíli by byl první. Také věděl, že Fangio je příliš chytrý, aby mu dovolil využít aerodynamiku a nechal se v rozhodujícím momentu předjet. Hawthorn se tedy rozhodl, že se zkusí vrhnout do Thillois jako první, dost rychle na to, aby Fangio nemohl využít aerodynamiky a pak na to prostě šlápnout, co to půjde. Do posledního kola se řítili jako šílenci. Mike věděl, že všechno bude záviset na perfektním načasování posledního podřazení před poslední zatáčkou. Začali brzdit, Hawthorn podřadil, nacpal se do vnitřku zatáčky a dupnul na plyn. Motor zaječel, pneumatiky se chytly, Mike proklouzl do vedení a o vteřinu Fangia porazil. Mike v sezoně pokračoval ve slušných výkonech a svou první sezonu v F1 dokončil na čtvrtém místě.
Stal se mistrem světa i přesto, že v kariéře vyhrál v F1 jen tři Velké ceny. Vyhrál také 24 hodin Le Mans v roce 1955, 24 hodin ve Spa v roce 1953, Tourist Trophy v roce 1954 a 12 hodin na Sebringu v roce 1955, plus další závody v Crystal Palace, Goodwoodu, Silverstone a Pescaře. Nic z toho se ale nemůže rovnat úžasné bitvě s Fangiem v Remeši v červenci 1953.
