Alboreti se narodil den před Štědrým dnem roku 1956 poblíž Milána a závodit začal ve svých 20 letech ve Formuli Monza. O dva roky později se posunul do F3 a vyhrál italské mistrovství. Za dalších dvanáct měsíců se stal evropským šampionem. Těmito úspěchy upoutal pozornost Tyrrella, který ho pozval do svého týmu v F1. Oproti ostatním týmům však Tyrrellům chybělo turbo a auta byla slabá a nespolehlivá. Michele šestkrát nedojel a jeho nejlepším výsledkem bylo deváté místo v Holandsku.
V roce 1982 byl Alboreti již zkušenějším jezdcem a výsledky začaly pomalu přicházet. V Brazílii a na Long Beach skončil těsně pod stupni vítězů, o dva týdny později si s 011-Ford připsal první významné umístění, kterým bylo třetí místo v Imole za Pironim a Villeneuvem. Svou první výhru v seriálu MS v kariéře Alboreti získal v posledním závodě sezóny v Las Vegas. Je také historicky jeho posledním vítězem, následující rok byl totiž závod ze seriálu vyřazen. Aboreti v sezóně získal celkem 25 bodů a o celkové sedmé místo se podělil s Francouzem Patrickem Tambayem. Ani další sezónu Tyrrell nekoupil motory s turbem a slušné výsledky tedy získával jen díky Alboretiho umění. Nejvýraznějším momentem sezóny bylo jeho vítězství v Detroitu, kde sice startoval až ze šesté pozice, ale technicky dokonalou jízdou dokázal všechny soupeře v silnějších autech porazit.
Netrvalo dlouho a přišla nabídka od Enza Ferrariho, kterému se líbil Alboretiho styl a jeho skromná povaha. Obě strany se brzy dohodly a Michele se stal prvním italským jezdcem týmu z Marenella po jedenácti letech. Hned v prvním podniku sezóny v Brazílii se s Ferrari 126C4 kvalifikoval do první řady, ale ze závodu musel odstoupit. V jižní Africe dojel až jedenáctý, ale v následujícím závodě v Belgii na okruhu Zolder Ital kraloval. Získal pole position a závod vedl od startu do cíle. Stal se navíc prvním Italem, který od roku 1966 vyhrál závod F1. Do konce sezóny Michele přidal třetí místo v Rakousku a dvě druhá v Monze a Nürburgringu, kde v prvním případě nestačil jen na Laudu a ve druhém na Prosta. Na konci této sezóny mu patřilo již celkové čtvrté místo.
V roce 1985 Alboreto patřil mezi vážné kandidáty na titul a nejužší špičku pole. V prvních dvou závodech dojel druhý a následoval nedokončený závod v Imole. V Monaku si jel pro vítězství, o které jej nakonec připravil defekt pneumatiky, a musel se spokojit s druhým místem. Pak ovšem konečně přišlo vítězství v Kanadě a v polovině sezóny Michele vedl pořadí o dva body před Alainem Prostem. Po výhře v Německu vypadalo vše dobře, následovaly ale problémy s autem a Alboreto poslední čtyři závody sezóny nedokončil. To znamenalo konec nadějí na titul, který si zajistil Prost a Michele se musel spokojit se stříbrem. Ve Ferrari zůstal další tři sezóny, ale nikdy se mu už takhle nedařilo. Vrátil se k Tyrrellu, ale po hádce a pouhých šesti závodech odešel. Ve Formuli 1 působil dalších několik sezón a jezdil např. za Arrows, Lola nebo Minardi. Tyto týmy ale mezi favority nepatřily a podle toho také vypadaly výsledky.
Michele přesedlal na sportovní auta a v roce 1997 za volantem Porsche WSC95 vyhrál spolu se Seveřany Tomem Kristensenem a Stefanem Johanssonem 24 hodin Le Mans. Vítězství na Sebringu dosáhl o čtyři roky později v Audi R8 s krajanem Dindem Capellem a Francouzem Laurentem Aiellem. Po této výhře ale Alboretovi zbýval pouhý měsíc života. 24. dubna 2001 testoval Audi R8 v Německu na Lausitzringu, když praskla jedna z pneumatik a auto trefilo zeď. Alboreto na místě zemřel. Bylo mu 44 let.
