Aristokrat Bartolomeo („Meo“) se narodil 14. února 1889 v městečku Vittorio Veneto v severovýchodní Itálii. Nastoupil na turínskou univerzitu, ale v roce 1909 dal přednost kadetskému kurzu, po kterém se přidal k italské armádě a později získal pilotní průkaz. Na začátku války se přidal k letectvu a brzy se stal součástí elitní letky Baracca – její znak černého koně na žlutém pozadí se později objevil na autech Enza Ferrariho. První vzdušné vítězství získal v říjnu 1917 a celkem si připsal šest sestřelů nepřátelských letadel. Dotáhl to až na majora a obdržel tři vyznamenání.
Po válce přišel poprvé do kontaktu s týmem Bugatti a podílel se na úpravách Type 13, se kterým závodil v letech 1920-21. Postupně získával pozornost i samotného Ettore Bugattiho, který mu po vítězství v Alpine Cupu v roce 1923 nabídl práci. Vytvořilo se mezi nimi úzké pouto a jejich spolupráce trvala více než deset let. Costantini začínal jako testovací jezdec a šlo mu to skvěle, patřil mezi největší technické experty. Později se stal továrním jezdcem týmu a nakonec i sportovním ředitelem této známé francouzské značky.
Tým zaznamenával úspěchy již od roku 1922, kdy jezdci jako Pierre de Vizcaya, Pierre Marco nebo Jacques Mones-Maury dokázali získat několik pódiových umístění, ale Bugatti se opravdově začalo dařit až pod Costantiniho vedením. V roce 1925 vyhrál s novou T35 Targa Florio na Sicílii, když v posledním z pěti okruhů vzal vedení Francouzům Louisi Wagnerovi a André Boillotovi a dojel si pro triumf. Druhou T35 dovezl do cíle na čtvrtém místě Španěl de Vizcaya. Tímto Costantiniho vítězstvím začalo pětileté kralování Bugatti v tomto nevyzpytatelném vytrvalostním závodě.
V sezoně navíc dál pokračoval ve skvělých výsledcích, s T39 vyhrál Velkou cenu cestovních vozů v Montlhéry a v Monze a sezonu uzavřel třetím místem ve VC Itálie, kde nestačil na Alfy krajanů Gastone Brilli-Periho a Giuseppe Campariho. Ve zkratce fantastická sezona, ale ještě lepší to bylo v roce 1926, kdy Costantiniho talent a vedení dosáhly vrcholu a tým vyhrál světový šampionát AIACR.
Sezonu začali absolutním triumfem v Targa Florio, Costantini v Madonii obhájil vítězství, druhý dojel Ferdinando Minoia a třetí Jules Goux, všichni za volantem 2.3 litrových T35. V první desítce měl tým navíc ještě další tři auta. Start první Velké ceny roku v Miramas ve Francii byl trochu komický. AIACR totiž předtím snížila maximální objem motorů na 1500 cc a žádný z týmu nestihl auta připravit – kromě Bugatti. Do závodu tedy vyrazily jen tři 39A a s nimi vedle Mea Jules Goux a Pierre de Vizcaya. V polovině závodu musel Španěl po problémech s motorem odstoupit a znudění diváci sledovali, jak si pro výhru dojel Francouz Goux.
Dalším závodem byla pro tým VC Evropy v La Sarte ve Španělsku, na kterou se dokázaly připravit alespoň Delagy a na startu stálo šest aut. Pro další vítězství si dojel Jules Goux a Costantini dojel za Delagem dvojice Edmund Bourlier a Robert Sénéchal třetí. Na stejné trati se jela také Velká cena Španělska a opět šlo o koncert Bugatti. Pro prvenství si tentokrát dojel Costantini s náskokem neuvěřitelných sedmnácti minut na druhého Gouxe a dalších pěti na čtvrtého Minoiu. V posledním závodě mistrovství v září v Monze to vypadalo podobně, tentokrát vyhrál Louis Charaval, Costantini dojel třetí a v Bugatti se mohlo začít slavit.
Po svém vítězství o týden později v Miláně se Meo rozhodl ukončit závodní kariéru a věnovat se pouze vedení týmu. Tento post zastával až do roku 1935, kdy ho převzal syn Ettore Bugattiho Jean.
Bartolomeo Costantini zemřel 19. července 1941 v Miláně.
