Příští rok startoval ve Velké ceně Francie v Dieppe, což bylo v té době v podstatě světové mistrovství, avšak se slabým Austinem dojel až devatenáctý. Po návratu do Británie dojel se svým klasickým Mercedesem druhý v Montague Cupu a startoval také v Tourist Trophy na Isle of Man. V závodě se mu sice nedařilo, ale setkal se tady s Louisem Coatalenem, který později hrál v Restově kariéře důležitou roli.
Další start ve VC Francie v Boulogne v roce 1911 proměnil v průměrné osmé místo, ale o rok později už byl čtvrtý. To již jezdil v barvách Sunbeamu, jehož jezdcem se stal na začátku roku. Za jeho angažmá stál právě francouzský designér Coatalen, zároveň skvělý závodník – v Brooklands vyhrál dokonce dvaadvacet závodů. Coatalen byl přesvědčen, že nejlepší reklamu značce udělá úspěch v závodech, a dokázal autům vtisknout potřebnou dynamiku. Týmu se to podařilo zejména v Coupe de l’Auto, kde získal první tři pozice a v říjnu navíc v Brooklands překonal několik rekordů.
Ve VC v Amiens v roce 1913 Resta dojel na šestém místě. V tomto roce se Coatalen nechal inspirovat revolučním Peugeotem L76 se dvěma vačkovými hřídelemi a čtyřmi ventily pro každý válec. Dario mu ho přivezl do Británie a Francouz navrhl nový Sunbeam, se kterým Resta na začátku roku 1914 dojel druhý v jednom z klání v Brooklands. Z dalšího startu v Tourist Trophy nebylo nic a v poslední francouzské Grand Prix před válkou dojel pátý. S novým V12 vyhrál ještě Lighting Long Handicap v Brooklands a závod v Saltburn Sands, pak ale Evropu čekaly čtyři černé roky a na závody neměl nikdo pomyšlení.
To však nebyl případ USA. Dario se tam vydal na konci roku a setkal se tam s Alphonsem Kaufmanem, který do Ameriky dovážel Peugeoty. Kaufman mu udělal nabídku, kterou nemohl odmítnout – řídit v následující sezoně L76. A tak začala jeho slavná zámořská pouť.
Prvním americkým závodem pro Restu byla Grand Prize v San Francisku na konci února. Téměř celý závod pršelo, ale Dario to dokázal využít ke svému prospěchu a po sedmi hodinách slavil vítězství. O týden později na stejném okruhu triumfoval znovu – tentokrát ve Vanderbilt Cupu, nejprestižnějším americkém poháru na začátku století.
Dalším závodem byla 500 v Indianapolis, která se změnila ve strhující bitvu mezi dvěma rozenými Italy: Restou a Ralphem DePalmou, nyní závodícím pod americkou vlajkou. Restův Peugeot byl rychlejší na rovinách, v zatáčkách zase dominoval DePalmův Mercedes. Ze souboje nakonec vyšel vítězně de Palma a na Daria zbylo druhé místo.
Další závod v Chicagu byl ale opět jeho. 500 mil absolvoval s průměrnou rychlostí téměř 157km/h, což byl nový rekord. Druhou polovinu roku Dario začal vítězstvím ve stomílovém Challenge Cupu opět v Chicagu a sezonu zakončil triumfem na Sheepshead Bay Speedway v Brooklynu. Rok 1915 pro něj byl stejně tak fantastický, jako ten předchozí a vyhrál pět z devíti závodů.
V roce 1916 se s rodinou přestěhoval do Kalifornie a v květnu vyhrál závod v Indianapolis, který se výjimečně jel jen na 300 mil. Pro Restu to bylo snadné vítězství, z části proto, že chyběl de Palma se svým Mercedesem. V pětistovce v Chicagu však již startovali oba a diváci nepřišli o další skvělý souboj, tentokrát se šťastným koncem pro Daria.
Posledním americkým vítězstvím pro tohoto Anglo-Itala byl Vanderbilt Cup, který se jel v Santa Monice. Na prvenství útočil na stejné trati také o dva dny později v US Grand Prize, ale problémy s motorem znamenaly stop. O celkové vítězství v AAA Championship ale nepřišel.
Peugeoty postupně spadávaly do průměru a také Dariovi se přestávalo dařit. V Evropě to ještě zkoušel se Sunbeamy, ale výsledky již nikdy nebyly tak dobré jako dřív.
2. září 1924 se Dario pokoušel v Brooklands překonat nový rychlostní rekord. Jedna ze zadních pneumatik Sunbeamu však v rychlosti kolem 200km/h praskla, Resta ztratil kontrolu a tvrdě naboural. Jeho mechanik Bill Perkins vyvázl se zraněními, ale Dario takové štěstí neměl. Bylo mu 39 let.
