Indianapolis 500, 30. května 1966
Američané byli co do pomsty neuvěřitelně zarputilí. Ještě stále se vzpamatovávali z toho, že měl předchozího roku Jim Clark tu neskutečnou drzost stát se prvním Britem vítězícím na pětistovce v Indianapolis. Americký tisk Skotem opovrhal už před tím, než se samotný závod uskutečnil, po něm pak byl nucen spolknout hořké sousto. Pro Američany ne zrovna oblíbená příchuť. Byli odhodlaní, že to roku 1966 Britům pořádně osladí.
V přípravách na největší světový jednodenní závod (přitahující 400 000 diváků) byli Američané plní sebevědomí, a to i přes tak silné britské soupeře, jakými byl Jim Clark, Graham Hill a stoupající hvězda Jackie Stewart. Jak Hill, tak Stewart měli v Brickyard svou premiéru – ve Stewartově případě šlo o jedinou příležitost vůbec – jejich jízdy ale zanechaly dlouhotrvající dojem v neobyčejně rušném závodě, kde se nejvíce dramatu odehrálo na startu a v cíli.
Americké talenty zastupoval Dan Gurney se svým novým týmem Eagle a mladý Mario Andretti, který získal pole position ve voze Brawner Ford. Vedle něj první řadě stál Jim Clark s Lotusem. Graham Hill se kvalifikoval na slabém 15. místě. Na konci pole byl i Bobby Grim s Watson-Offy – jediným vozem s předním motorem. Start mohl být sotva více senzační. Indianapolis byla známá svými velkolepými hromadnými srážkami, tohle však předčilo i její vysoké standardy. Po pouhých 90 metrech se Billy Foster a Gordon Johncock srazili při vjezdu do první zatáčky a 14 dalších vozů to napálilo do nich. Kola lítala na všechny strany, několik diváků utrpělo lehčí zranění kvůli létajícím dílům a sutinám. Jakmile však prach opadl, bylo jasné, že vážnou újmu prodělalo pouze 11 vozů. O hodinu a půl později začal závod znovu. Andretti vystartoval do vedení před Clarkem, o kus dál chytil Hill v první zatáčce smyk, když jeho vůz najel na olejovou skvrnu, kterou tam zanechala předchozí startovní kolize. Andretti si svůj náskok udržel, pak jej ale zadržela černá vlajka, když jeho vůz začal nebezpečně kouřit kvůli závadě motoru. Clark jeho pozici převzal, jeho naděje v opakování vítězství ovšem byly zmařeny, když se jeho čtvrtá zastávka v boxech protáhla téměř o minutu a do předních pozic posunul Lloyd Ruby a Jackie Stewart. Všichni tři Britové jeli víceméně srovnatelně. Ruby, po 560 kilometrech, kde vypadal jako jasný vítěz, obdržel černou vlajku kvůli dalším zlověstným oblakům kouře. V čele se náhle ocitl Stewart, kde zůstal až do deseti kol před koncem, kdy vypadl kvůli selhání motoru. Takový zvrat byl k němu nepochybně krutý, a když kráčel k boxům, zahrnuly jej ohromné ovace diváků, kteří i navzdory zaujatosti ocenili, jak statečně si počínal na své premiéře v jednom z nejvíce zastrašujících světových závodů.
V soupeření o prvenství se nyní ocitli Hill a Clark, bylo tedy jasné, že vítězství bude patřit jednomu z Britů… kterému ale? Na konci závodu bylo ve hře sedm vozů a oba ze zmíněných mužů měli pocit, že zvítězili právě oni. Šéf týmu Lotus Colin Chapman řekl Clarkovi, že je vítězem, a ten si pak náležitě objel kolečko cti. Hill si byl nicméně také jistý svou výhrou a oba vozy tedy vjely do Victory Lane. Komisaři vzali v úvahu 175. kolo, kdy Hill Clarka předjel. Lotus trval na tom, že zde Hill pouze zpomalil, Lola ale tvrdila, že si zde vydobyli druhé místo. Clarkův sponzor Andy Granatelli řekl: „Jak by mohl Hill vyhrát, když bylo v tabulce jasně ukázáno, že jsou na prvním a druhém místě Stewart s Clarkem a Hill nějakého půl kola za nimi? Kdyby to tak bylo, Hill by vedl celou dobu a Stewart se dopředu nikdy nedostal. Hilla jsme předjeli už ve 47. kole a po zbytek závodu byli rychlejší.” Hill smetl jakékoliv námitky, že muselo dojít k omylu v časech, ze stolu.
Časomeřiči mu dali za pravdu a vítězství tak patřilo jemu, 41,13 sekund před Clarkem. Granatelli svou chybu uznal. „Ve 47. kole jsme Hilla předjeli,” řekl.V 50. kole nám bylo oznámeno, že jsme předjeli všechny a Hill byl devátý. V 62. kole Hill ale Clarka dohnal. To jsme přehlédli a měli za to, že je Clark pořád vepředu.” Hill se stal prvním vítězným začátečníkem pětistovky od George Souderse roku 1927. Jeho průměrná rychlost byla 232 km/h. Na konci závodu, jehož první zatáčka si kvůli předchozímu masakru vysloužila přezdívku Demoliční Indy, si tak Američané už druhý rok po sobě lízali rány. Hill zlomyslně prohlásil, že by měli příště dát trofej tomu Američanovi, který závod dokáže dokončit. Odpověď Američanů byla nejspíš nepublikovatelná.
