Grand Prix Monaka, 30. května 1965
Graham Hill a Monako byli jako stvoření jeden pro druhého. Ten vzduch, rychlý, nekonvenční život, okázalý lesk, půvab – není divu, že mu okruh tak učaroval. Ze svých pěti výher zde si vždy nejvíc cenil té z roku 1965, z velké části proto, že ji dosáhl i přesto, že se během závodu nechtěně ocitl na únikové cestě.
Přesnost je v Monte Carlu klíč k úspěchu. Jak sám Hill jednou poznamenal, není zde kde se otočit. Jakmile zatočíte jen trochu špatně, vrazíte do hotelu, nočního klubu, stožáru či pouliční lampy. Každý metr z oněch 314 kilometrů závodu vyžadoval naprosté soustředění.
Světový šampionát byl roku 1965 událostí s mnoha zádrhely. První závod se konal na Nový rok v Jižní Africe, kde zvítězil Jim Clark v Lotusu. Druhý závod – v Monaku – proběhl o pět měsíců později, Clark zde však chyběl kvůli pětistovce v Indianapolis. Po vítězstvích ve dvou předchozích letech byl Hill horkým favoritem, nastoupil tedy v první řadě společně s Jackem Brabhamem nyní kormidlujícím vozidlo s vlastním jménem. Jak Brabham, tak Hill měli nové členy týmu, o nichž se mělo v dalších letech ještě hodně povídat. Dan Gurney toho času také soutěžil v Indianapolis, druhý Brabham-Climax tedy náležel Novozélanďanovi Dennymu Hulmovi. Hilla doprovázel mladý Skot Jackie Stewart, který v BRM dosáhl na své teprve druhé Grand Prix na třetí příčku. Na pátečním tréninku jel Stewart o 0,2 vteřin rychleji než Hill, lídr týmu BRM ale svou pozici znovu utvrdil během sobotního odpoledne. Na konci pole čekaly i dvě Hondy. Jelikož měl každý tým vyslat dva vozy, nebohý Jochen Rindt v Cooperu byl vyřazen, i když zajel kvalifikaci rychleji než Richie Ginther v Hondě. Ironií osudu Ginther na konci prvního kola vypadl se zlomenou řadicí pákou.
Hill od začátku vedl, stíhaný Stewartem, Lorenzem Bandinim, Johnem Surteesem ve Ferrari a Jackem Brabhamem. BRM se od Ferrari začalo pomalu vzdalovat se vteřinou navíc za každé kolo a zdálo se tedy, že má vše pod kontrolou. Pak se ale v 25 kole Hill vynořil z tunelu rychlostí 190 km/h a zjistil, že se k šikaně za tunelem plazí Robert Anderson s rozbitou spojkou. Bylo jasné, že se v šikaně, kde je místo jen pro jeden vůz, octnou přesně ve stejný čas. Hill brzdil, jak nejlépe dovedl. Později napsal: „Zjistil jsem, že není žádný způsob, jak projet, aniž bych do Roberta vrazil. Přestal jsem brzdit, abych udržel směr, a vydal se dál únikovou cestou. Na silnici zůstaly stopy po smyku.”
BRM zastavilo na únikové cestě. Hill vyskočil z auta, zatlačil ho zpátky na trať, nasedl, nastartoval motor a znovu vyrazil, všechno zhruba za 35 vteřin. V té chvíli jel jako pátý za Stewartem, Bandinim, Surteesem a Brabhamem. Hill začal tvrdě pronásledovat vedoucí jezdce. „Celá ta situace mě docela otrávila,” komentoval. „Kdybych přijel jen o vteřinu později, zvládl bych projet, takhle ale nebylo možné, abych se do šikany za Andersona srovnal. Byla to prostě smůla.”
Ve 30 kole Hill dostihl Stewarta a o čtyři kola později ho i předjel. Jack Brabham mezitím předjel obě Ferrari a ocitl se ve vedení, ve 43 kole ovšem vypadl díky závadě motoru. Graham Hill se tedy ocitl na třetím místě a začal Ferrari pronásledovat, jak nejdravěji dovedl. Několikanásobně zajel rekordní kolo. V 53 kole, na krátkém úseku z kopce od Casino Square předjel Sturteese a poté, co jel 12 kol trpělivě za Bandinim, konečně využil šance a Itala předjel. I Surtees Bandiniho předjel a dotáhl Hilla na pouhé dvě vteřiny. Hill nicméně briskně zareagoval nastolením dalšího rekordu kola a svou pozici ještě více utvrdil. Surteesova odvážná jízda skončila v předposledním kole, když mu došlo palivo, protože však závod v plné vzdálenosti dokončil pouze Hill, Bandini a Stewart, stejně jej klasifikovali jako čtvrtého.
Hill skóroval. Nepravděpodobné vítězství zrozené z nepřízně osudu potvrdilo, proč byl právě on králem Monaka.
