Grand Prix Francie, 25. června 1912
Po tříleté přestávce se další světová Grand Prix znovu udála na francouzském území. Tentokrát se jednalo o dvoudenní závod v Dieppe s trasou 1 539 kilometrů, a tedy doposud nejdelší Grand Prix. Byl to též poslední závod, v němž se utkaly obrovské vozy, některé z nich vysoké jako člověk. Vzhledem k tomu, že jedinou specifikací byla minimální šířka kabiny 175 milimetrů, sešla se na okruhu v Dieppe celá armáda monstrózních vozidel: 17litrové Lorraine-Dietrichy a 14litrové Fiaty se jako obři tyčily nad 7,6litrovými Peugeoty a obzvlášť pak malými Sunbeamy, které soutěžily v kategorii 3litrových voiturett v závodě Coupe de l’Auto. Ten probíhal souběžně s Grand Prix a přilákal pozornost 33 vozů. I přes bojkot Německa se na Grand Prix přihlásilo 14 automobilů (Excelsior, tři Fiaty, čtyři Lorrainy, jeden Mathis, dva Rolland-Pilainsy a tři Peugeoty), celkem se tudíž sešlo 47 vozů.
Protože na velikosti záleží, staly se jasnými favority Fiaty a Lorrainy. Mezi jezdci Fiatů byli rovněž americký amatér David Bruce-Brown a jeho rodák Ralph dePalma. Právě Bruce-Browna se poslední dobou držela smůla. Před měsícem si jel pro vítězství pětistovky v Indianapolis, když mu dva okruhy před koncem selhal motor. Společně se svým mechanikem Rupertem Jeffkinsem auto statečně dotlačili až do cíle, na vítězství to však nestačilo.
Týden před závodem bylo Dieppe zaplaveno fanoušky motosportu všech národností. Místní kasino mělo báječný zisk a město uspořádalo několik soutěží v boxu. Ubytování v hotelu bylo luxusem, poskytovaným pouze na čtyři dny – dva před Grand Prixem a dva během samotného závodu. Každý, kdo chtěl zůstat pouze na závod samotný, musel tedy platit za celé čtyři dny. Důsledkem tohoto očividného vykořisťování zvolili mnozí z fanoušků raději kempování venku.
Automobily byly na dráhu pouštěny od 5:30 ráno v 30sekundových intervalech, a to před tribunu, jež byla i v takto brzkou ranní hodinu úctyhodně zaplněná. Sunbeam Victora Rigala byl prvním vozem z kategorie voiturett a obrovský Lorraine Victora Heméryho prvním vozem Grand Prix, které odstartovaly. Heméry byl také prvním jezdcem, který v 6:12 dojel do cíle prvního 75kilometrového okruhu, nejrychlejším však byl Bruce-Brown ve Fiatu S74, jenž dojel o deset minut později v čase 37 minut a 18 sekund. Georges Boillot byl ve svém Peugeotu druhý, Heméry třetí a Jules Goux v dalším Peugeotu čtvrtý. Heméry měl na druhém okruhu potíže s motorem, v třetím okruhu Goux spadl ze třetí příčky na čtyřicátou, a tak po pěti okruzích, ve čtvrtině závodu, vedl Bruce-Brown před Boillotem a Louisem Wagnerem ve Fiatu. Vedoucí pozice pak po zbytek dne zůstaly nezměněny. Po prvních deseti okruzích vítězil Bruce-Brown nad Boillotem o dvě minuty a jednu vteřinu, Wagner byl za nimi pozadu o téměř půlhodinu. Slušný výkon předvedl Dario Resta v maličkém Sunbeamu na čtvrtém místě. 19 vozů bylo ještě stále v pohybu. Způsob řízení Bruce-Browna bylo nevšedním úkazem, obzvlášť jeho plynulé, rychlé zatáčení. To se zvlášť potvrdilo v esovité zatáčce poblíž železničního mostu v Ancourtu, kde stál trubač, aby každý z vozů hlasitě upozornil na možné nebezpečí. I Fiaty předvedly působivý výkon, jejich jízda byla popsána jako „setrvační běh se stálostí pevnou jako ta příslovečná skála“. Jejich Achillovou patou byly nicméně časté zastávky. Ačkoliv nově vyasfaltované silnice poskytly jasné zlepšení oproti dřívější hlíně, Fiaty byly nesmírně náročné na pneumatiky, a často proto stavěly kvůli výměnám kol. Italská firma udělala tu chybu, že vozy vybavila dřevěnými koly s vyměnitelnými obrubami namísto nově vynalezených odnímatelných drátěných kol, které upřednostňoval Peugeot. Proto byly zastávky Fiatu citelně delší než ty Peugeotu. Tým Fiatu též ztratil mnoho času tankováním trychtýři a nálevkami, zatímco Peugeot dával přednost pokročilému tlakovému systému. Jakkoliv tedy byly Fiaty na okruhu rychlejší – jak se dalo očekávat podle jejich mimořádné síly – ve výsledku byly jejich časy srovnatelné s francouzskými soupeři. Tak jako tak, Bruce-Brown ve své známé pletené čapce stále pokračoval v čele a druhého dne si tak jel pro jisté vítězství.
Automobily započaly druhý den závodu ve stejném pořadí a ve stejných intervalech jako dne předchozího. Tedy až na Lorraine Reného Hanriota, který přes noc záhadně shořel. Podmínky závodu se však přes noc proměnily, silný déšť vytvořil na trase kluzký povrch, který daleko lépe vyhovoval Boillotovi než Bruce-Brownovi. Francouz se tak dostal do vedení a na druhém okruhu druhého dne (tedy po dvanácti okruzích celkově) se Bruce-Brownův náskok snížil na 11 sekund. Ještě stále vedl, při průjezdu volnou krajinou se však nešťastně srazil s toulavým psem, prorazil si nádrž a palivo tak začalo vytékat. Když se jej pak pokoušel doplnit, byl diskvalifikován, protože tankování mimo boxy bylo zakázané. Na to ostatně doplatili i DePalma a Goux.
Díky zásahu zmíněného psa se Boillot posunul na první příčku, kde i zůstal. Jediný zádrhel jej potkal na předposledním úseku, kdy se mu rozbila převodovka. Společně s mechanikem Charlesem Prévostem strávili nad opravou 20 minut, a i přesto Boillot pokračoval v jízdě pouze s druhým a čtvrtým převodem. Naštěstí byl jeho náskok i tak dostatečně výrazný. Do cíle dorazil 13 minut před Wagnerem, Rigalem a Restou. Coby třetí, čtvrté a páté v cíli byly vozy Sunbeam jednoznačnými vítězi kategorie Coupe de l’Auto. Bruce-Brown v závodu pokračoval i přes diskvalifikaci. Žádný další více než 10litrový vůz se však už výhře nikdy nepřiblížil. Později téhož roku zahynul smůlou zakletý Bruce-Brown během tréninku na americkou Grand Prize v Milwaukee.
