Závod z Paříže do Madridu, 24. května 1903
Když byly silniční závody před bezmála deseti lety poprvé představeny publiku, kvůli nízké rychlosti vozů neskýtaly přílišné riziko ani pro diváky, ani pro závodníky samotné. Díky velmi rychlému pokroku však automobily již brzy dosahovaly rychlosti přes 100 kilometrů za hodinu. Není tedy překvapením, že tento vývoj znamenal znatelné nebezpečí na veřejných cestách, zvlášť pro občany, kteří si na motorová vozidla ještě nestihli zcela navyknout. Smrt fandícího chlapce na závodě z Paříže do Berlína roku 1901 tak vyústila v nařízení francouzské vlády o zákazu veškerých silničních závodů v zemi. Když však na maratónu z Paříže do Vídně o rok později k žádné tragédii nedošlo, autority podlehly nátlaku a svolily, aby se mohlo závodit alespoň na hlavních třídách. Tak daly nevědomky zelenou závodu, jenž vstoupil do historie jako „závod vstříc smrti“.
Francouzský automobilový klub přišel s nápadem třídenního závodu z Paříže do Madridu. 1403 kilometrů, většina po cestách, na něž kola automobilu doposud nevjela. První den měl závodníky vést 550 kilometrů dlouhou cestou napříč Chartres, Tours, Poitiers a Angouléme až do Bordeaux. Druhý a třetí den si měli poradit se zrádnými stezkami skrz pohoří Guadarrama poblíž Madridu. To měla být nejobtížnější část trasy, jak se však nakonec ukázalo, žádný z jezdců se tak daleko nedostal.
Španělský král Alfonso neměl k akci výhrady, a když ji odsouhlasila i francouzská vláda, přípravy na podívanou pro obě země mohly neprodleně začít. A skutečně, dav na cestě z Paříže do Bordeaux čítal na tři miliony diváků. Celkem 275 startujících bylo rozděleno do čtyř skupin. 112 závodníků jelo s těžkými vozy (včetně 15litrových Panhardů a 12,5litrových Mercedesů), 64 s vozy lehkými, 40 s voiturettami (vozidla pod 1,5 litru) a 59 s motocykly. Pro odlehčení hmotnosti bylo vybavení některých vozů zredukováno na minimum, a tak byli jezdci například nuceni sedět na dřevěném prkně namísto sedadla. Účastníci se sešli ve Versailles v neděli 24. května ke startu ve 3:45 ráno, což bylo i na tehdejší poměry nesmyslně brzy. Jako první vyrazil Charles Jarrott ve voze De Dietrich, zbytek startoval v minutových intervalech. Jakmile tedy vyjelo poslední vozidlo, vozy v čele již za sebou měly jízdu dlouhou 217 kilometrů.
Bratři Renaultovi se zakrátko opět dostali do popředí, Marcel se startujícím číslem 39, Louis jako třetí. Jakmile dva vozy před Louisem rezignovaly, měl výhodu čisté cesty z Rambouillet až do Bordeuax, zatímco zbytek se potýkal s oblaky prachu. Do Bordeaux dojel Louis Renault ve 12:15 dopoledne, po zhruba osmi a půl hodinách na cestě a s průměrnou rychlostí 100 kilometrů za hodinu. O šestnáct minut později dorazil Jarrott. Za ním se ovšem mezitím odehrálo krveprolití. Marcel Renault se vypracoval na třetí příčku, když ale mezi Poitiers a Angouléme začal prudce zrychlovat, aby předstihl pomalejší vůz, sjel do příkopu, automobil se převrátil a Marcel zahynul. Nebyl však jediný. De Dietrich Lorraina Barrowa na kraji Bordeaux sjel z cesty ve snaze vyhnout se psovi. Vůz vrazil do stromu a nehoda usmrtila Barrowova společníka Pierra Rodeze. Zrovna takovým nebezpečím jako psi byli ovšem i pouliční diváci. V jednu chvíli před Brouhot řízený Monsieur Tourandem vběhlo dítě. V zoufalém pokusu zabránit tragédii nešťastný Tourand vjel do davu diváků. Jeho vlastní spolujezdec, jeden z diváků a zmíněné dítě všichni zemřeli. V další hrozivé havárii se Wolseley Leslieho Portera vymklo kontrole, proletělo dovnitř domu a začalo hořet. Nehoda stála život Porterova mechanika Nixona.
S celkovým počtem deseti úmrtí a bezpočtem zranění nařídil francouzský premiér Émile Combes urychleně ukončit závod v Bordeaux. Až příliš palčivě se zde potvrdilo, že diváci neměli smysl pro vlastní bezpečnost a moderní vozy byly pro tehdejší stav veřejných silnic příliš rychlé. Autority byly tak šokovány, že jezdcům nedovolily řídit vlastní vozy ani na vlakové nádraží v Bordeaux, což by jinak návrat do Paříže urychlilo. Místo toho sem musely být automobily dopraveny koňskými povozy. Následky tragédie byly nevyhnutelné. Jak francouzská, tak španělská vláda nařídily zákaz dalšího závodění. Závod z Paříže do Madridu byl tedy posledním velkým meziměstským závodem v historii.
Ve stínu tragických událostí byl výsledek závodu poněkud vedlejší. Přesto se zde našly hrdinské výkony, například ten, který předvedla Madame Camille du Gast v 5,7litrovém De Dietrichu. Cílevědomá a všestranná sportovkyně se ve městě Châtellerault na sever od Poitiers držela na pátém místě, pak však klesla na příčku pětačtyřicátou, když nenechala v nouzi jiného závodníka, jemuž se stala nehoda. Po úpravě časů nakonec vítězství připadlo Fernandu Gabrielovi, který se i přes pomalý start jako dvaaosmdesátý dopracoval na třetí místo, a ve svém 12litrovém Morsu dojel do Bordeaux pouhých 40 minut po Jarrottovi. Průměrnou rychlostí 41 kilometrů za hodinu předstihl Louise Renaulta, Josepha Sallerona v Morsu i Jarrotta. Jen málo lidí však mělo chuť k oslavám, nejméně ze všech pak Louis Renault, který právě přišel o bratra.
