Gran Premio Internacional, Del Norte, 27. září 1940
Tento jihoamerický maratón znamenal jedno z prvních velkých vítězství pro Juana Manuela Fangia. Málem ale skončil katastrofou kvůli chybě jeho mechanika, který, dezorientovaný v cizí zemi, zapomněl na to, na jaké straně silnice má jet, a vrazil do jiného auta.
Roku 1939 začal Argentinský automobilový klub pracovat na ambiciózním projektu, v němž chtěl silnicí spojit Buenos Aires a New York. V naději, že by tak mohl přesvědčit důležité autority ke konstrukci dlážděných cest, přišel klub s myšlenkou automobilového závodu. Tak se zrodil Gran Premio Internacional del Norte, 9 444 kilometrů dlouhý závod o 13 částech, začínající a končící v Buenos Aires. Závodníky zavedl daleko na sever, až do peruánského města Lima. Pouhý zlomek cesty byl přitom vydlážděný, přesněji prvních 644 kilometrů do Cordoby. Velká část trasy v Peru vedla přes špinavé horské stezky s hrozivými srázy na jedné, někdy i obou stranách. Stoupání po Andách dosahovalo nadmořské výšky přes 3 962 metrů, což byla pro jezdce, nevybavené tak klíčovou pomůckou jako kyslíkové bomby, znepokojující vidina. Měla to být obrovská zkouška vytrvalosti a řidičských schopností. Jediné vydechnutí poskytovala dvoudenní přestávka v Limě.
29letý Fangio byl ve světě motosportu začátečníkem. Závodil v kupé Chevrolet a dostalo se mu tvrdých soupeřů jako třeba bratrů Oscara a Juana Gálvezových či argentinských šampiónů Ernesto Blanca (z roku 1936) a Angela Lo Valva (z roku 1939). Když se Fangio během tréninku uprostřed noci se dostal do zapadlé bolivijské vesnice, v jednom domě se zeptal, jestli může použít toaletu. Poslali ho na kompost vedle odpočívajícího prasete. Tak se to dělávalo v bolivijském stylu.
Závod začal minutu po půlnoci na stadionu fotbalového klubu River Plate, pořadí závodníků se ustanovilo losováním. První část mezi Buenos Aires a argentinským městem Tucuman měřila 1 363 kilometrů. Takovou vzdálenost za jeden úsek motosport předtím ještě nepoznal. Enrique Valiente (jedoucí pod přezdívkou Patoruzu) neprodleně nabral náskok až do Rosaria, v Cordobě vedení převzali bratři Gálvezovi, dohánění Borisem Afanacencem, Pedrem Cavacevichem a Fangiem. Pomalu, ale jistě se Fangiovi předchozí seznámení s trasou začalo vyplácet a na konci prvního úseku se ocitl ve vedení.
Bratři Gálvezovi zvítězili ve druhé a třetí části (do La Quiacy a Potosi). Mnoho závodníků se ovšem potýkalo s nadmořskou výškou plání v Bolívii. Mezi nimi byl Lo Valvo, který se musel z La Quiacy vrátit do svého rodného Arrecife, když jeho spolujezdec a švagr Antonio Spampinatto onemocněl v důsledku nedostatku kyslíku. Na trase byla totiž šance na lékařskou pomoc během závodu velmi nízká, neboť byl k dispozici pouze jeden doktor.
Když Juan Manuel Fangio na konci čtvrté části bezpečně dorazil do La Paz, málem ze závodu vypadl, a to nikoliv vlastní vinou. Jeho mechanik Héctor Tieri během projíždce auta po servisu zapomněl, že zatímco v Argentině se jezdí nalevo, v Bolívii je to obráceně. Vyrazil po špatné straně a ihned vrazil do cizího vozu. Nehoda zanechala Chevrolet s ohnutým podvozkem a poškozenou nápravou. Před pokračováním do dalšího úseku tak vyžadoval rychlé opravy. Na cestě do Limy se pak vozu rozletěl ventilátor a zanechal díru v chladiči, jež byla nouzově vyplněna kusem hadru, než mohl Fangio pokračovat. Zpoždění jej posunulo až na jedenáctou pozici v úseku, celkově však stále vedl.
Při návratu do Limy bratři Gálvezovi sjeli v noci z cesty a se svým Fordem kupé skončili na dně rokle. Julio Pérez přejel tu samou zatáčku a jeho vůz nejistě balancoval na kraji propasti. Když uslyšel křik, zapnul světla a v hloubkách průrvy se mu podařilo nalézt oba bratry!
Vyřazení největších soupeřů umožnilo Fangiovi získat náskok 90 minut, a přestože na předposlední etapě mezi La Quiacou a Tucumanem vrazil do skály, skončil jako vítěz. Lépe už to asi nešlo, zvlášť pro někoho, jehož mechanik nezvládne sám ujet ani 50 metrů.
